wz

Proč se to může s Tureckem povést

29. května 2007

 

Snaha vybudovat v Iráku demokracii se nedaří. Problém není ani tak v tom, že by se jednalo o demokracii nastolenou silou. To se koneckonců již povedlo po druhé světové válce například v Japonsku. Problém je spíše v tom, že sektářsky rozdělená a diktaturou morálně vyčerpaná země se právem zmůže maximálně na organizaci voleb. Při sledování irácké (krvavé) laboratoře musíme přemýšlet o jiné, možná závažnější otázce: je vůbec možná demokracie v islámské zemi?

Demokracie znamená vláda lidu (většiny). Demokracie může tedy znamenat i tyranii většiny. Takovou demokracií může být islámský stát, kde islamisticky smýšlející většina vnutí menšině šaríu a bude to zcela v souladu s demokracií. Takovou demokracii má ale v Evropě a Americe samozřejmě na mysli málokdo. Když říkáme demokracie, myslíme tím automaticky demokracie liberální západního typu, tj. demokracie, kde vládne většina, ale s respektem a zastoupením menšiny, a kde je stát hodnotově (např. nábožensky) neutrální. Pro liberální demokracii je potřeba nejdříve liberální společnost, jak říká Fareed Zakaria, a taková společnost v islámských státech chybí. Proto je liberální demokracie v islámských společnostech těžko nastolitelná.

Islám totiž nevznikl pouze jako náboženství, ale zároveň jako politická ideologie a státní zřízení. Oddělení náboženství od politiky, které bylo možné v křesťanské (hlavně západní) civilizaci, se zdá být v islámských zemích nemožné. A pokud ano, tak jen za cenu autoritativních režimů typu Násirův Egypt, Burgibovo Tunisko, dnešní Alžírsko, Sýrie apod. Nebo i Turecko?

 

Říká se, že v Turecku hlídá sekulární charakter státu armáda. To je jistě pravda a není to zrovna liberálně-demokratický prvek, přestože jinak Turecko funguje poměrně demokraticky. Daleko důležitější ale je, že Turecko je snad jediným blízkovýchodním muslimským státem, kde existuje velmi silná národní identita. Turecký nacionalismus je silným zdrojem identity – silnějším než islám, což je v současném blízkovýchodním prostředí rarita. Netřeba připomínat, že nacionalismus je evropský vynález a Evropa s ním umí dobře pracovat a poradit si s ním.

Právě silná turecká dichotomie národ-náboženství je v případě Turecka velmi nadějná, protože připomíná dichotomii stát-náboženství, která se vyvinula v Evropě a která je základem liberálního státu. Ještě nadějnější je fakt, že turecký nacionalismus je postaven na občanském a nikoli etnickém principu. Toto všechno nasvědčuje tomu, že v Turecku je liberální demokracie, i navzdory islámu, možná.

Turecko se díky členství v EU může stát úžasnou laboratoří, ve které se možná podaří najít recept na to, jak skloubit islámskou společnost s liberální demokracií. Jedině Turecko nám nabízí prostor pro takový experiment, o jehož důležitosti nelze pochybovat, přestože přenositelnost tohoto experimentu do jiných zemí je problematická, právě vzhledem ke specifickému vývoji, kterým si Turecko prošlo. Přesto nám ale tento experiment může pomoci hledat řešení pro jiné blízkovýchodní problémy a potíže plynoucí ze soužití a potýkání se západu s islámem.

Jestli se tento experiment podaří, nevím. Také je otázkou, zda bude EU s Tureckem fungovat dobře (včetně politické integrace, vnitřní demokratizace apod.). Přes toto riziko cítím, že nepokusit se tento experiment uskutečnit je jak z pragmatického, tak morálního hlediska nepřípustné.

Navíc, odmítnout Turecko znamená odmítnout je z kulturně-náboženských důvodů (byť se naoko hledají jiné, politicky korektnější důvody). A právě takové „kulturalistické odmítnutí“ by popřelo evropské hodnoty, které stojí na sekulárním a liberálním zřízení, a Evropu by paradoxně přiblížilo logice islamistů. Dalším smutným paradoxem je, že těmito hodnotami, díky kterým je Evropa schopná přijmout odlišné Turecko, se nejvíce ohánějí odpůrci jeho členství v EU.

 

Autor je výzkumným pracovníkem Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM

 

Lukáš Pachta