wz

 

KLDR - Severní Korea

 

Severní Korea, oficiálním názvem Korejská lidově demokratická republika (KLDR), drží smutné prvenství v porušování lidských práv. O skutečné situaci se jen obtížně získávají důvěryhodné informace. Jsme rádi, že můžeme se souhlasem Hlasu mučedníků přetisknout článek jejich spolupracovníka Stevena Leara.

 

  Světlo v temnotě

Během uplynulých patnácti let jsem pracoval u Hlasu mučedníků a měl jsem tu čest hovořit s mnoha pronásledovanými křesťany z nejrůznějších zemí. Avšak žádná z našich misijních cest mě nepřipravila na to, co jsem zažil na hranicích Číny se Severní Koreou.

Před lety, když jsem připravoval článek o Súdánu, jsem položil otázku Richardu Wurmbrandovi: „Co si myslíte o situaci v Súdánu.“ Odpověděl: „O Súdánu vám nemohu říci vůbec nic.“

Jeho odpověď mě zmátla, ale trpělivě jsem čekal na její objasnění.
„Všechno, co bych vám řekl o Súdánu, by byla lež. Skutečnost je totiž mnohem hroznější než bych jí dokázal popsat. A kdybych vám řekl jen kousek o tom, co se tam děje, pak dnes v noci zřejmě nezamhouříte oka.“

Tato slova se mi vybavila rovněž ve spojitosti s článkem o Severní Koreji. Cokoli napíši nebude ve srovnání s hrozivou skutečností vůbec ničím. To, co prožívají naši spoluvěřící v této zemi je nemožné slovy vylíčit.

Tento izolovaný dvacetimilionový národ se stal nejnepřátelštějším místem na zeměkouli. Je to země, kde jsou vlastní občané vězněni, mučeni a popravováni a kde lidský život nemá pro tamní režim vůbec žádnou cenu.

Dva Kimové

Kim Il Sung (Kim Ir-Sen) se k moci dostal v roce 1945 a to s přispěním Sovětského svazu a zavedl v zemi Stalinský kult. V roce 1949 však vztahy se Sovětským svazem silně ochladly a severokorejský vládce v zemi zavedl vlastní kult osobnosti jako součást zvrácené ideologie zvané Juche (sebedůvěra). Pak následovaly roztržky s dalšími částmi komunistického světa. V roce 1970 byla Juche oficiálně přijata 5. sjezdem strany jako jediný platný princip pro veškeré jednání. Od té doby se tuto ideologii musil učit každý obyvatel od druhého roku svého života. Vyučování této ideologie, včetně projevů a činů obou diktátorů, zabírají zhruba třetinu učebních osnov. Když bylo Kim Ir-Senovi osmdesát, byla celá země zaplevelena jeho sedmdesáti bronzovými sochami, čtyřiceti tisíci plastikami, dvě stě padesáti pomníky, tři sta padesáti památníky, tři a půl tisíci „věžemi věčného života“ a třiadvacetimetrovou bronzovou sochou, která údajně stála v přepočtu dvě miliardy korun.

Kim Jong Il (Kim Čong-il) se dostal k moci v roce 1994 a má se za to, že je ještě nemilosrdnější než jeho otec. Před časem se v tisku objevily zprávy, že v sídle Kim Jong Ila se ve sklepeních nachází zásoba asi 10 000 lahví značkového francouzského vína a vůdce si nechá každý den tři otevřít, aby se pro některou z nich rozhodl. Dověděli se rovněž o tom, že má na svědomí obchody s drogami, nechává stavět pracovní tábory a vyrábí zbraně. Je na Západě populární kvůli tomu, že utrácí miliony za jídlo, honosná sídla, automobily, osobní sluhy a všechny formy zábavy – vynaložil např. patnáct milionů amerických dolarů, aby do země přivedl vrcholové americké zápasníky.

Po celá desetiletí Kim Il Sung a nyní jeho syn Kim Jong Il utíkali před světovým veřejným míněním svou snahou vybudovat vlastní „utopickou“ společnost za cenu utrpení svého vlastního národa. Oba dva Kimové jsou osobně zodpovědní za tragickou smrt milionů Severokorejců. V současnosti se odhaduje, že je v severokorejských pracovních táborech asi na jeden milion lidí, kteří jsou nuceni k otrocké práci. Kromě toho je asi 10 % obyvatelstva ve vězení. Přitom průměrná životnost vězně je odhadována na pět let.

Na březích řeky Tuman

První den naší cesty jsem stál na břehu řeky Tuman, která rozděluje Severní Koreu a Čínu. Na první pohled působila pokojným dojmem. Není to žádný veletok, široká je asi třicet metrů a její proud klidně protéká krajinou. Avšak tato řeka byla zřejmě ze všech řek na světě svědkem největšího počtu zmařených lidských životů.

Podél celé řeky jsou ve vzdálenosti asi padesát metrů vystavěny maskované bunkry, ve kterých hlídkuje pohraniční stráž. Mají za úkol zastavit každého, kdo by chtěl opustit zemi a to za použití jakýchkoli prostředků. Zoufalí utečenci se snaží hranici přejít zejména v noci. Mnozí však, pokud je nezastaví pohraničníci, se v řece utopí, což platí zejména o dětech. V zimě je řeka zamrzlá a přechod by mohl být snazší, avšak nešťastným uprchlíkům zase hrozí umrznutí neboť většina Severokorejců nevlastní ani zimní kabát.

Číňané, kteří se odváží běžencům pomáhat jsou čínskými úřady pokutováni anebo končí ve vězení. Za jedinou misku rýže poskytnutou vyhladovělým Severokorejcům a jejich dětem hrozí pokuta ve výši ročního platu. Naopak nyní dokonce čínská vláda nabízí za chycení utečenců ze Severní Koreje finanční odměnu.

Rovněž příslušníci čínské veřejné bezpečnosti a jejich pomocné stráže nepřetržitě slídí po uprchlících ze Severní Koreje. Poblíž řeky dokonce vyrostlo nové vězení, kam jsou tito běženci umisťováni až do jejich předání severokorejským úřadům. Toto vězení bylo přitom postaveno na základě mnoha stížností na to, jak se s utečenci zachází. Bylo totiž zvykem, že čínští a severokorejští pohraničníci provlékli běžencům buď nosními dírkami nebo za klíční kost železné dráty a pak je za tyto dráty svázali dohromady. Kromě obligátního bití byli často ti, kteří kladli odpor na místě zastřeleni. (Nyní se již tyto krutosti dějí za zdmi nového vězení, které je obehnáno silnou betonovou zdí.)

Ale to, co se děje s utečenci na čínské straně není takřka ničím proti tomu, co je čeká po návratu do Severní Koreje, kde na seznamu nejtěžších zločinů stojí v popředí následující tři: prvním zločinem je pomlouvání státního zřízení, druhým zločinem je víra v Boha a konečně třetím zločinem je pokus o útěk ze země.

Navzdory tak ohromnému riziku utíkají každým rokem tisíce Severokorejců do Číny. Je běžné, že jsou obyvatelé této země na smrt vyhladovělí. Jsou bez naděje a děti nejenom zapomněly, co je to smích, ale dokonce i co je to pláč.

S hladomorem, který zde vypukl začátkem devadesátých let se vláda již nedokázala nikdy vypořádat a tak se hladovění stalo součástí života obyvatelstva. Odhaduje se, že asi 10-12 % obyvatel zemřelo během posledních let hladem. A proto se řeka Tuman stala jakousi „hranicí záchrany“. Přispěla k tomu i skutečnost, že řada křesťanských organizací vytvořila systém jak pro materiální tak i duchovní podporu těchto utečenců. Jedním z takových pracovníků je čínský Korejec pastor Kim.

Kdo pomůže mému lidu

Pastor Kim se narodil v Číně do velice chudé ateistické rodiny. Jako malý chlapec byl svědkem mučení a popravy skupiny několika křesťanů. Jeho otec tehdy prohlásil: „Ti křesťané jsou strašlivě hloupí!“

V roce 1984 se Kim ve věku 25 let oženil s velmi atraktivní dívkou jménem Yong Soon Lee. Pocházela z bohaté rodiny a jak Kim prohlašuje, patřila trochu k reakční straně. Avšak v roce 1993 tuto mladou rodinu postihla tragédie, když byla Kimova manželka brutálně znásilněna a zavražděna. V té době byl Kim úplně na dně a nevěděl, co si počít. Yong Soon Lee se však ještě rok před svou smrtí stala křesťankou. Kim tehdy myslel, že jeho žena blázní, neboť sám v Boha odmalička nevěřil.

Pak se však stalo, že Kim začal číst Bibli a začal navštěvovat malé shromáždění, kam předtím chodila jeho žena. Během několika měsíců se Bůh dotkl jeho srdce. Brzy na to Kim uvěřil v Krista a začal navštěvovat tajné biblické vyučování a tehdy nabyl přesvědčení, že ho Pán volá k tomu, aby zakládal nové sbory mezi korejskými komunitami žijícími na severovýchodě Číny. Bylo to tak silné, že se přestěhoval do zakázaného hraničního pásma podél řeky Tuman. Zde pastor Kim přijal rozhodné povolání ke své službě. O této zkušenosti sám vypráví:

„Viděl jsem z břehu mrtvá těla, jak je pomalu unáší proud řeky. Šlo především o ženy a děti. Čínští vojáci stáli na břehu a dlouhými dřevěnými tyčemi odráželi plovoucí mrtvoly od čínského břehu řeky. Takové věci zde byly na denním pořádku. Následující den voda vyplavila mrtvolu ženy na břeh, přímo na pozemek, který jsem měl pronajatý k obdělávání a který končil u řeky. Když jsem přistoupil blíž, spatřil jsem, že tělo ženy má v oblasti břicha díru, ve které ještě byla malá rybka živící se touto mrtvolou. Tehdy ke mně Pán promluvil a já jsem okamžitě věděl, co musím dělat.
Vzpomněl jsem si tehdy okamžitě na příběh starozákonní Ester, na to, co jí řekl její strýc Mordochaj: „Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a vysvobození přijde odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli jako je tato.“ Na to Ester odpověděla: „Půjdu ke králi, třebaže to není podle zákona. Mám-li zahynout, zahynu.“ Tato slova doslova hořela v mém srdci. Věděl jsem, že pokud svému lidu nepomůžu, Bůh si místo mně povolá někoho jiného. Věřil jsem, že jsem povolán právě pro tuto chvíli. Měl jsem v úmyslu využít Korejců, kteří žili v Číně podél hranic své vlasti k přinesení evangelia do Severní Koreje.“

Brzy jsem zjistil, že povolání pastora Kima sloužit severokorejskému lidu není něčím ojedinělým. V tutéž dobu přijala podobné povolání řada čínských pastorů a laiků korejského původu. A řady těchto Božích služebníků se kvůli jejich práci zřekly jejich vlastní sbory. Jejich kolegové prohlašovali, že je příliš nebezpečné si něco začínat se Severní Koreou. Zatímco za pouhou pomoc severokorejským uprchlíkům hrozily jen vysoké pokuty, ti, kteří se odvážili působit misijně, skončili většinou ve vězení. Samotný pastor Kim byl za tuto práci uvězněn dvakrát. Ale jeho srdce příliš hořelo pro jeho lid než aby tuto práci opustil.

Veřejné popravy a „poctivé jednání“

Třetí den mé návštěvy jsem vystoupal na vrchol menší hory z níž bylo možné vidět jisté severokorejské město.

Mohli jsme dokonce pozorovat dalekohledem Korejce, jak chodí po silnicích, ačkoli jen málokdy tamní obyvatelé opouštějí své domovy a společně někam jdou. Viděli jsme parky, které však vypadaly úplně opuštěně. Také jsme viděli jakousi továrnu a rovněž se zdálo, že v ní není živáčka.

V Severní Koreji je všechno šedivé a zcela fádní. Obě strany hranice mezi Čínou i Severní Koreou tvoří hory. Na čínské straně bují vegetace a slunce se opírá do korun stromů. Jen o několik stovek metrů na sever jsou holé kopce. Severokorejský režim nechal vykácet stromy kvůli dřevu na topení a také, aby rozšířil ornou půdu. Ale kam oko dohlédlo, půdu nikdo neobdělával a nikde ani nestoupal z nějaké usedlosti dým. Tím, že zmizela přirozená vegetace, vše propadalo postupné a nezadržitelné erozi.

Stojím vedle letitého spolupracovníka Hlasu mučedníků, který se po léta věnuje službě pro Severní Koreu. Jak se díváme na město ležící před námi, ukazuje tento bratr na opuštěný park a vypravuje mi, že nedávno tam vláda nechala veřejně popravit třicet lidí. Městem prý projížděl nákladní automobil, který z tlampače vyhrával sváteční písně a zval všechny obyvatele, aby se přišli podívat, jaký osud stihne všechny nepřátele režimu. Náš spolupracovník pak se slzami v očích dodal, že osmnáct z těchto třiceti popravených byli křesťané, kteří byli napojeni na jeho podzemní misijní síť.

Díváme se dál na město před námi a stále mi před očima vyvstává představa této hrozné události a také otázka, jak je vůbec možné, aby v dnešním světě severokorejský režim páchal takové krutosti. Již dříve jsem četl zprávy o úděsných popravách v pracovních táborech, konaných tím nejohavnějším způsobem. Podle jedné zprávy byl odsouzený přivázán k hranici a jeho příbuzní ji byli přinuceni zapálit. A přitom všem ještě Severní Korea prohlašuje, že na jejím území žádné pracovní tábory nejsou a se všemi občany je nakládáno poctivě.

Setkání s utečenci

Další den jsem se připojil k regionálním vedoucím Hlasu mučedníků a jeli jsme do jednoho z mnoha azylových domů, které naše misie podporuje.

Když jsme vyjížděli, slunce se již chýlilo k západu a čekala nás asi dvouhodinová cesta směrem do hor. Azylový dům zvenčí vypadal jako typické čínské stavení: malá dřevěná budova s rákosovou střechou.

Když jsme vešli dovnitř, připravovalo tam na podlaze několik žen nějaké jídlo a nějaký malý chlapec s kulatým obličejem a velikými očima na nás neklidně pohlédl. Ptali jsme se jak je starý a bylo nám řečeno, že je mu dvanáct. Kromě něho tam jsou další tři nebo čtyři mladíci, kterým je však již kolem dvaceti let.

Když se všichni sešli, usedli jsme na podlahu k jídlu, které pro nás mezitím ženy připravily. Dověděli jsme se, že jsme první lidé ze Západu, které obyvatelé domu spatřili. Celé roky jim bylo doma předkládáno tvrzení, že obyvatelé Západu unášejí Korejce kvůli jejich orgánům. Ti dospělí již věděli, že to není pravda, ale onen dvanáctiletý chlapec měl ještě stále pochybnosti, které se mu zračily ve tváři.

Při jídle jsme prohodili pár vět. Náš překladatel nám řekl, že v současnosti žije v domě několik rodin. Všichni to jsou nově obrácení křesťané, kteří studují Bibli a připravují se na ilegální návrat do vlasti, aby se tam oddali tajné evangelizační práci. Ptáme se, kde jsou ostatní obyvatelé azylového domu a je nám řečeno, že se skrývají vysoko v horách odkud přicházejí do domu na určitou dobu. Nikdo z utečenců v domě nezůstává přes noc, protože kdyby došlo k nečekanému policejnímu zátahu, nebylo by kam utéci. Později jsme navštívili v horách úkryt, kde se tito utečenci skrývají. Jeli jsme tam nejprve skrz bažiny a pak hluboko do lesa. Úkryt byl dobře maskován a vystavěn na zalesněném svahu jedné hory. Vystavěn byl z velikých větví a přikryt maskovací celtou, která sloužila rovněž jako střecha. Dvě rodiny, se kterými jsme se tam setkali tam pobývaly již tři měsíce.

Osvobození ze žaláře

Strávil jsem několik dalších dní v rozhovorech, které vedly k jednoznačnému závěru: O hrůzách páchaných na severokorejském lidu, zejména na křesťanech, svět takřka nic neví. Jedinou nadějí, která těmto lidem zůstává je evangelium.

Jednoho večera jsem se setkal s misionářem Lee, který je korejským Američanem. Ten vyjádřil poděkování Hlasu mučedníků za pomoc jeho spolupracovníku jménem Wonsam, který byl uvězněn v Severní Koreji. Vyrůstal v rolnické rodině v jedné velmi chudé části Číny. Ale později, když se stal křesťanem, jeho srdce zahořelo pro pomoc Severní Koreji. Wonsam podnikl mnoho cest na sever a pracoval mezi utečenci a podnikal dokonce cesty na severokorejské území. Na jedné z nich však byl zatčen a uvězněn. Hlas mučedníků se však dověděl, že pokud bude za něho zaplacena vysoká pokuta, mohl by být propuštěn. Naše misie pokutu zaplatila a Wonsam byl skutečně propuštěn na svobodu. Jeho celé svědectví otiskneme v některém z dalších bulletinů.

Žena s křížkem

Dalšího dne jsme hovořili s dvěma křesťanskými ženami. Nejprve to byla mladá severokorejská žena, která byla zatčena při pokusu o útěk do Číny. V té době ještě ale nebyla křesťankou.

„Chytili mě a dalších patnáct žen a odsoudili nás ke čtyřiceti dnům vězení. Poslali nás do zvláštního tábora pro ty, kteří se pokusili utéct ze Severní Koreje. Je to hotový zázrak, že jsem tam přežila. Jednali s námi hůř než se zvířaty.

Neměli jsme vůbec vodu. Pracovali jsme od pěti ráno do půl páté odpoledne. Pak jsme šli ihned na „převýchovu“ a pak opět do práce až do jedenácti v noci a potom opět na převýchovu. Celou tu dobu nám nedávali pít. A když nás chtěli úplně zlomit, odepřeli nám jídlo, které jsme právě měli dostat. (K jídlu jsme dostávali pouze trochu kukuřice).

Také nás neustále bili asi metr dlouhými gumovými biči. Ty, kteří byli příliš slabí, ale splnili uloženou normu, mlátili ještě víc. Protože pak byli ještě víc zesláblí, celý cyklus se opakoval. Trpěli jsme v duchu spolu s nimi.

Žena nám dále vyprávěla, že když uplynula doba trestu, celá skupina byla propuštěna, kromě jediné ženy, která měla při zatčení na krku křížek. Co se s ní stalo nikdo neví, ale zřejmě je již v nebi.

„Povězte světu!“

Druhou ženou byla již asi sedmdesátiletá „Roli“. Ta ještě nikdy nehovořila s někým ze Západu. Bylo mi řečeno, že je to zcela výjimečná žena, neboť již přešla hranici mezi Čínou a Severní Koreou tolikrát, že si přesné číslo ani nepamatuje. Má osobní spojení s celkem asi stovkou ilegálních sborů, kterým osobně propašovala Bible.

Tato žena začala často uprostřed našeho rozhovoru plakat. Vyprávěla mi, jak se mnoha věřícím podařilo v poslední chvíli uniknout zatčení, anebo s úzkostí v hlase mi pověděla, že tři z jejích spolupracovnic byly veřejně popraveny a osm jich zůstává ve vězení.
Na konci našeho rozhovoru jsem se jí zeptal, co bychom měli pro Severní Koreu hlavně dělat. Především prosila o naše modlitby. Pak mi pevně sevřela ruku, pohlédla mi upřeně do očí a prohlásila: „Povězte světu! Prosím, povězte světu o našich bratřích a sestrách v Severní Koreji, prosím!“
„Udělám, co bude v mých silách,“ odpověděl jsem.

Tato podivuhodná žena mi svým zjevem připomínala Corrie ten Boom anebo Sabinu Wurmbrandovou. Vyzařovala z ní duchovní krása, která odrážela její lásku ke Kristu a k jejímu utlačovanému lidu. Ptal jsem se jí, zda má někdy strach. Ona se jen usmála a odpověděla: „Proč bych se měla bát? Byla jsem již zatčena pětkrát. Co by mohli udělat takové stařeně, jako jsem já?“

 

Mezinárodní křesťanská solidarita (CSI) je křesťanskou organizací lidských práv, která pomáhá utlačovaným pro náboženské přesvědčení, dětem v nouzi a obětem katastrof. Tyto tři body činnosti CSI se vzájemně prolínají a doplňují.

CSI je nezisková a nezávislá organizace, která spolupracuje s jinými organizacemi pro lidská práva, s církvemi, s veřejností i jednotlivci. CSI spolupracuje s křesťany všech vyznání