wz

 

Špatný způsob uvažování o ropě

Joseph S. Nye

Joseph S. Nye

V nedávném poselství o stavu Unie prohlásil americký prezident George W. Bush: „Amerika je závislá na ropě.“ Zároveň oznámil program energetického výzkumu, který by během příštích dvou desetiletí snížil americký dovoz ropy z oblasti Blízkého východu o 75%. I kdyby se však jeho program setkal s úspěchem, energetickou bezpečnost Ameriky to příliš nezvýší. Spojené státy dovážejí z oblasti Perského zálivu pouhou pětinu z celkového objemu spotřebované ropy.

Američané nejsou sami, kdo si dělá starosti o ropu jako o bezpečnostní problém. Rovněž Čína a Indie, dvě nejlidnatější země na světě, si uvědomují, že jejich vysoké tempo hospodářského růstu závisí na zahraniční ropě. Tyto dvě země dohromady sice v porovnání s USA spotřebují jen necelou polovinu objemu ropy, avšak jejich spotřeba rychle roste. Jakmile začnou chudé země spotřebovávat na hlavu tolik co země bohaté, bude ropy dost na to, aby vystačila pro všechny?

Čína a Indie brázdí celý svět a uzavírají finančně i politicky nákladné dohody ve snaze zajistit si produkci z nových ropných států. Když například západní země odradily své ropné společnosti od obchodování se súdánskou vládou kvůli její nedostatečné reakci na genocidu v Dárfúru, súdánskou ropu rychle skoupila Čína.

Někteří ropní experti tvrdí, že celosvětová produkce ropy dosáhne vrcholu přibližně za deset let. Jiní namítají, že díky novým nalezištím a zdokonalení technologie těžby z již existujících ropných polí jsou podobné odhady příliš panické. Jelikož přesné statistiky o zásobách ropy v zemích, jako je Saúdská Arábie, nejsou dostupné, nelze tento spor s konečnou platností vyřešit. Většina expertů se však shoduje, že svět zásoby ropy hned tak nevyčerpá – navzdory rostoucí čínské a indické poptávce. Ověřené zásoby dosahují objemu více než jednoho bilionu barelů a další se pravděpodobně ještě najdou.

Spory o velikost světových zásob ropy a o tom, kdy dosáhne celosvětová produkce vrcholu, každopádně opomíjejí klíčovou bezpečnostní otázku. Podstatou problému totiž není celkové množství ropy, nýbrž její rozmístění. Dvě třetiny ověřených zásob se nacházejí v oblasti Perského zálivu, v jednom z nejnestabilnějších regionů na světě.

Dodávky ropy budou pravděpodobně náchylné vůči politickým otřesům již dávno předtím, než vyvstanou otázky ohledně celkového nedostatku zásob. To jen posiluje touhu Číny a Indie zajistit si dodávky ropy ze zemí mimo oblast Perského zálivu. Prezidenta Bushe to zase vedlo k ohlášení cíle snížit v příštích dvou desetiletích dovoz z této oblasti o 75%.

Na první pohled se zdá Bushův úkol snadný. USA spotřebují přibližně 21 milionů barelů ropy denně a zhruba 2,5 milionu přitom dovážejí z oblasti Perského zálivu. Ještě předtím, než se takové množství paliva bude vyrábět pomocí nových technologií, mohou USA přesunout těžiště dovozu na Nigérii, Venezuelu a další exportéry. I kdyby však tyto země zůstaly stabilní, Amerika nebude v bezpečí. Podstatné je zde celkové množství ropy, které daná země dováží, nikoliv její původ.

Předpokládejme, že v Perském zálivu vypukne krize v souvislosti se snahou Íránu zajistit si jaderné zbraně. Írán již pohrozil, že omezí vývoz ropy, pokud na něj Rada bezpečnosti OSN uvalí sankce za porušování jaderných záruk. Většina expertů předpovídá, že takový krok by vyšrouboval cenu ropy – včetně té venezuelské, nigerijské a jiné, jež spotřebovávají USA, Čína a Indie – nad úroveň sta dolarů za barel. Toto rapidní zvýšení cen by poškodilo všechny ekonomiky, které ropu dovážejí, a to bez ohledu na její původ.

Svět již tuto zkušenost učinil po arabsko-izraelské válce v roce 1973. Arabské země vyvážející ropu tehdy uvalily embargo na prodej ropy do USA a Nizozemska, aby tyto země ztrestaly za podporu Izraele. Ropa určená pro USA a Nizozemsko se však přesunula do jiných zemí, jako bylo Japonsko, zatímco ropa určená pro jiné země si našla cestu do USA a Nizozemska. Ropa je zaměnitelná komodita, která se na trzích obchoduje za jednotnou cenu. Jakmile se usadil prach, ukázalo se, že Američané, Holanďané i všichni další dovozci utrpěli přibližně stejné ztráty a platili stejnou zničující cenu.

To znamená, že Čína a Indie klamou samy sebe, pokud si myslí, že jim přednostní dohody na súdánskou či íránskou ropu zajistí bezpečnost. Jakmile dojde k otřesu, budou se Čína, Indie i USA potýkat se stejnými cenami – a utrpí tudíž stejné škody. Merkantilistické nepochopení trhů ze strany Číny přitom znamená, že tato země často přeplácí za to, co mylně považuje za svou energetickou bezpečnost.

Podobně se mýlí i Bush. I když omezí dovoz z Blízkého východu, Amerika se energetické bezpečnosti nebude těšit až do doby, kdy zkrotí svou celkovou žízeň po ropě. V minulosti pomohly rostoucí ceny snížit v USA spotřebu ropy. Spojené státy dnes na dolar produkce spotřebují jen poloviční množství ropy, než tomu bylo před cenovými skoky v sedmdesátých letech. Více než polovinu objemu ropy však Američané spotřebují na provoz osobních a nákladních aut. USA svůj problém s energetickou bezpečností nevyřeší, dokud nezačnou hospodárněji využívat paliva, kupříkladu kombinací nových technologií, zdanění benzinu a regulací.

Ropa nebyla příčinou války v Iráku v tom zjednodušeném smyslu, že americká kontrola irácké ropy ji měla učinit bezpečnější. Vzhledem k závislosti světa na ropě z Perského zálivu mají všechny země zájem na udržení stability v této oblasti při současném zvýšení energetické účinnosti a větší diverzifikaci svých celkových energetických zásob.

Joseph S. Nye, někdejší náměstek amerického ministra obrany, je profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy Soft Power: The Means to Success in World Politics („Měkká síla: Prostředky úspěchu ve světové politice“).