wz

 

Transatlantická hra na viníka

Niels Thygesen

Niels  Thygesen

Niels Thygesen

Jako by diplomatické hasteření ohledně Iráku nebylo samo o sobě dost zlé, otravuje vztahy mezi Spojenými státy a Evropou také pomalá nákaza v podobě odlisné hospodářské politiky. Rozdíly mezi ekonomickou strategií obou stran jsou rozhodně nejvýraznějsí za posledních dvacet let.

Na první pohled se zdá hloubka tohoto ,,rozstěpu politik`` překvapivá. Hospodářská prognóza pro zbytek letosního roku a pro rok 2004 se v poslední době v USA i v Evropě zlepsila. USA i Evropa navíc stojí před podobným úkolem: povzbudit hospodářské zotavení. Podle činnosti - případně nečinnosti - jejich vlád se nicméně zdá, jako by žádná z obou stran neviděla problémy, jimž čelí strana druhá.

Po zavedení eura se větsina členských zemí EU - a zejména Německo - těsila, že bude spravovat svou hospodářskou politiku samostatněji a pod mensím tlakem ze strany USA. Ekonomický rámec v oblasti eurozóny se svou neopakovatelnou směsicí společné monetární politiky a fiskální politiky řízené národními státy tak nebyl konstruován s cílem usnadnit makroekonomickou koordinaci s USA.

Mnozí američtí pozorovatelé to vsak vnímali jinak. Hlavním důsledkem eura byla podle nich skutečnost, že se Evropa bude muset vzdát své předpokládané role ,,libera`` mezinárodní ekonomiky, kvůli níž nesly USA na svých bedrech celou zátěž strategických opatření na podporu celosvětového růstu. Místo toho měla být Evropa nevyhnutelně donucena koordinovat svou politiku se Spojenými státy.

Tyto dva pohledy se zákonitě musely střetnout a nyní se tak děje. Napětí, která během dlouhého hospodářského růstu v Clintonově éře zůstávala ukrytá pod povrchem, se projevila v průběhu roku 2001, kdy se Amerika snažila reagovat na hospodářský pokles rapidním uvolněním své monetární a fiskální politiky. S návratem velkých rozpočtových schodků se vsak vrátila i evropská skepse v otázce udržitelnosti stoupajícího zahraničního deficitu Spojených států a nadhodnoceného dolaru.

Američtí kritici přitom pokládali země eurozóny za přehnaně obezřetné, neboť ty jen pomalu snižovaly úrokové míry a držely se fiskálních omezení daných Paktem stability a růstu. Evropané zpočátku podcenili hospodářské zpomalení, kterému čelili. Následně je začala svazovat omezení fiskálních reakcí zakotvená v Maastrichtské smlouvě; velké ekonomiky kontinentální Evropy totiž v letech s vysokým růstem neprovedly dostatečnou konsolidaci rozpočtů. Monetární i fiskální politika umožnily růst, ale Evropa přílis nepomohla při nápravě vnějsí nerovnováhy Spojených států.

Eurozóna je samozřejmě natolik významným hráčem, že nadále nemůže ponechávat zodpovědnost za stimulaci celosvětového růstu pouze na Spojených státech. Americká snaha přimět Evropany k pragmatickému a svrchovanému přístupu k hospodářské politice vsak nevyhnutelně vede k rozčarování: problémy, jimž čelí evropské ekonomiky, se totiž lisí od problémů amerických - stejně jako vnímání cílů.

Hlavní důvody mohutného zhoupnutí amerických veřejných financí - z přebytku v roce 2000 do schodku převysujícího 4% HDP v letech 2003-2004 - po pravdě řečeno jen málo souvisejí se stabilizací. Ponecháme-li stranou náklady na válku v Iráku, dalsí bezpečnostní ohledy, ale i přehmaty při předchozí kontrole výdajů, nemají cíle amerických daňových skrtů krátkodobý, ale spíse strukturální a distribuční charakter. Krátkodobý stimul by totiž neposkytl největsí úlevy nejbohatsím občanům, na jejichž výdaje nemá daňové zatížení takový vliv.

Skrty by měly udržet úroveň spotřebitelské poptávky v letosním a přístím roce, ovsem jen za cenu odkladu zlepsení situace v oblasti soukromých úspor a zadluženosti. Přestože se dolar již rok znehodnocuje, trvalý růst poptávky domácností pravděpodobně zvýsí současný účetní deficit nad 5% HDP. S dalsím prohlubováním schodku bude znehodnocování dolaru zřejmě pokračovat, a to i přes nevýrazné výkony dalsích velkých světových ekonomik.

Akceptují USA dlouhodobé zpomalení po roce 2004 a mohla by Evropa více přispět k celosvětovému růstu? Pravděpodobně ne. Protějskem amerického důrazu na soběstačnost spíse než na přímou pomoc státu je totiž teze, že zaměstnanost je nutno udržovat na vysoké úrovni - bez ohledu na to, která strana je právě u moci. Naproti tomu větsina evropských zemí je připravena akceptovat osmiprocentní i vyssí míru nezaměstnanosti. Je tedy pravděpodobné, že se USA rozhodnou pro růst.

I přes tři roky trvající chabý růst je rozdíl mezi potenciálním a skutečným výkonem v největsích ekonomikách kontinentální Evropy v současné době mensí než v USA. Vzhledem k vysokým sazbám daně z příjmů v největsích evropských ekonomikách je žádoucí jejich snížení, což by mělo stimulovat poptávku po pracovní síle a investicích.

Daňové skrty, které je nutno záhy zrusit - předevsím kvůli demografickému tlaku na veřejný penzijní systém a zdravotnictví -, vsak pravděpodobně nebudou stimulovat poptávku, neboť spotřebitelé ztrácejí důvěru ve schopnost vlády kontrolovat deficity. Evropa potřebuje strukturální reformy a přísnějsí fiskální management, nikoliv inflaci.

Státy EU konečně urychlují zavádění strukturálních reforem, ale výchozí bod již není tak příznivý a politický odpor se přílis prohloubil, jak dokládají nedávné spory ohledně francouzského penzijního systému a německého trhu pracovních sil. Dalsí znehodnocování dolaru i pomalejsí růst v USA sníží export ze zemí EU, který tvoří poměrně úspěsnou součást poptávky v Evropě.

Rozdílnost politiky a jejího časového horizontu bude zaretusována vylepsenou prognózou růstu v Evropě i v USA pro přístí rok. Střednědobá vyhlídka vsak slibuje transatlantickou konfrontaci, která bude potenciálně stejně rozvratná jako spory v otázce války v Iráku.

Pokud se tak stane, pak právě probíhající kolo jednání o mezinárodním obchodu v Dauhá může utrpět jako první. Na obou stranách Atlantiku se pak bude hůře odolávat protekcionismu. USA si nemohou dovolit trvalý a mohutný odliv poptávky prostřednictvím zahraničního deficitu, zatímco v EU se budou zintenzivňovat nářky nad ztrátou konkurenceschopnosti. K tomu, aby si člověk myslel, že blížící se makroekonomický střet může rychle či pokojně pominout, je tedy zapotřebí notné dávky fantazie.

Niels Thygesen je profesorem mezinárodní ekonomie na Kodaňské univerzitě a členem Centra pro evropské politické studie v Bruselu.