wz

 

31.3.05

 

Mussolini a daně pro bezdětné

 

Ve snaze vyřešit problém důchodové reformy a nízké porodnosti se objevil návrh daňově zvýhodnit rodiny s dětmi. Rodiče by platili nižší sazby sociálního „pojištění“. Bezdětní a svobodní by naopak byli daňově potrestáni. Platili by pokutu jako „černí pasažéři“, kteří se zdarma vezou ve vlaku penzijního systému a nepřispívají k jeho obnově plozením nových daňových poplatníků.

Tento návrh je zajímavý hlavně tím, jak hluboce a zákeřně je chybný. Ponechme stranou detaily jako například nespravedlnost vůči neplodným párům. Hlavní vadou návrhu je jeho neúčinnost. Přesně řečeno, měl by opačné účinky, než jaké jeho autoři mají na mysli. Daňové znevýhodnění svobodných a bezdětných by ve skutečnosti nezvýšilo porodnost: snížilo by ji!

Výhody pro rodiny by však měly povzbudit porodnost, není to logické? Není. Podívejme se na věc z ekonomického úhlu pohledu. Všichni občané, ať už rodiče nebo bezdětní, platí v celkovém souhrnu určitou sumu daní. Zvýhodnění jedné skupiny nutně znamená znevýhodnění druhé. Co se stane, když daňovou zátěž pro rodiny snížíme na úkor bezdětných? Jak se změní porodnost v obou skupinách? Z rodin, které již mají děti, si možná některé „pořídí“ další. V konečném důsledku však tato změna bude malá.

Významnější vliv bude mít daňové znevýhodnění na porodnost ve skupině bezdětných. Vyšší daňová zátěž způsobí, že těmto lidem bude déle trvat pořízení existenční základny nutné pro založení rodiny. Téměř nikdo neplodí děti kvůli daňovým výhodám. Speciální daně mají pouze ten účinek, že svobodní zůstávají svobodnými o několik let déle – a někteří navždy. Celkový dopad daňového zvýhodnění rodin s dětmi na porodnost je tedy záporný.

Tato teorie byla celkem důkladně ověřena v praxi. V roce 1927 zahájil italský diktátor Benito Mussolini program zvaný „Bitva o porodnost“. Mussolini se domníval, že Itálie má méně obyvatel, než by měla mít, aby byla konkurenceschopná v mezinárodním měřítku. Začátkem 20. let měla Itálie 37 miliónů obyvatel. „Il Duce“ vytknul jako národní cíl dosažení 60 miliónů v roce 1950. Za tímto účelem zavedl velkorysé daňové výhody pro rodiny – hlavně pro početné rodiny – a samozřejmě daňové tresty pro svobodné. Otcové rodin s více než šesti dětmi byli úplně osvobozeni od daní. Potraty byly zakázány a antikoncepce byla obtížně dostupná. Později přistoupil i zákaz služebního postupu a zákaz povolání pro bezdětné na určitých pozicích, zejména ve státní správě.

Fašistická vláda trvala v Itálii v mírových podmínkách dostatečně dlouho, abychom znali výsledky tohoto obrovského sociálního experimentu. V rozmezí let 1927-1934 porodnost v Itálii sledovala teoretický model: znatelně poklesla. Podobně poklesl i počet sňatků. Zcela v souladu s teoretickým modelem vzrostl průměrný věk snoubenců uzavírajících manželství. Mussolini nicméně nepřestával vydávat „boj o porodnost“ za úspěch. Vyznamenával zasloužilé matky a pořádal propagandistické akce.

Je zajímavou ironií dějin, že kýženého počtu obyvatel v hodnotě 60 miliónů Itálie nakonec skutečně dosáhla – ovšem až po válce, kdy Mussoliniho politika na podporu porodnosti byla dávno opuštěna. Korporativně socialistické ideály fašistické Itálie byly opuštěny ve prospěch starého dobrého kapitalismu, byť místy s mírně mafiánskými rysy. Ten však fungoval natolik dobře, že Itálie se stala členem elitní skupiny nejrozvinutějších zemí G7.

Konec dobrý, všechno dobré? Bohužel ne tak docela. Během posledních tří desetiletí vzrostla daňová zátěž svobodných Italů na úroveň vyšší než v dobách Mussoliniho. Tentokrát nikoli jménem „nové říše Římské“, nýbrž solidarity a sociálního státu. Úměrně nárůstu daňové zátěže poklesla míra porodnosti a sňatečnosti. Mladí Italové žijí častěji než kdy dříve u rodičů, protože almužna, která jim z platu zůstane po zdanění, jim zkrátka neumožní pořídit si vlastní byt a vlastní existenci. Italů je dnes více než 60 miliónů, ale míra porodnosti činí 1,2 dítěte na jednu ženu.

Znamená to, že počet obyvatel Itálie časem opět klesne na úroveň 37 miliónů jako v roce 1920? Pravděpodobně nikoli. Břehy Severní Afriky nejsou vzdálené. Až jednou Itálie vstoupí do Ligy arabských států, stane se tak v důsledku sociální daňové politiky.

(psáno pro Hospodářské noviny)

 

# posted by Pavel Kohout @ 8:31 dop. 3 comments  

24.3.05

 

Slovensko: dobré perspektivy, ale ne bez úsilí

 

Slovensko zaznamenalo za rok 2004 nejrychlejší hospodářský růst v rámci středoevropského regionu. Hrubý domácí produkt vzrostl o 5,5 %, mzdy po očištění o inflaci vzrostly o 4 %. Je to jen dočasná shoda okolností anebo má Slovensko reálnou šanci udávat tempo v čele peletonu?

Krátkodobé ekonomické ukazatele říkají málo o tom, zda hospodářství má stabilní základy. Daleko podstatnější je hodnocení z hlediska podmínek pro podnikání. V tomto směru má patrně největší přehled Světová banka, která každoročně sestavuje statistiky pod souhrnným názvem „Doing Business In“. Tyto statistiky zahrnují nejrůznější aspekty mikroekonomického prostředí: snadnost či obtížnost založení podniku, stupeň regulace pracovního trhu, registrace a právní ochrana majetku, dostupnost úvěrů, atd. O dlouhodobých vyhlídkách ekonomiky říkají tato čísla mnohem více než často citované makroekonomické ukazatele.

Jak je na tom Slovensko? K založení firmy je zapotřebí devíti administrativních úkonů, které v průměru celkem trvají 52 dní. Zde je prostor pro zlepšení: z ostatních středoevropských zemí trvá založení podniku stejně dlouho jen v Maďarsku. Nejrychlejší je Polsko s 31 dny. Slovensko má však výhodu v nízkých nákladech na založení firmy – zde drží středoevropský rekord. Stačí tedy zrychlit byrokracii, což nemusí být zásadní problém.

Zásadní výhodu má Slovensko ve flexibilitě pracovního zákonodárství. Zaměstnavatelé mají velmi vysoký stupeň volnosti v přijímání a propouštění zaměstnanců, podobně jako v zákonech a předpisech upravujících pracovní dobu a další podmínky. Odboráři mohou namítat, že jde o výhody pro firmy na úkor pracujících. Veškeré zkušenosti a empirické studie ekonomů však hovoří o tom, že pružný pracovní trh je v konečném důsledku výhodný pro všechny, tedy i pro zaměstnance. Zejména však dlouhodobě vede k podstatnému snížení nezaměstnanosti. Ta je sice na Slovensku doposud vysoká, ale její pokles je při takto nastavených podmínkách otázkou času. Ano, Slovensko má na to, aby zopakovalo proslulý irský hospodářský zázrak. Vážně.

Nebude to však úplně automatický proces, protože Slovensko čeká ještě hodně práce směrem ke zlepšení funkce finančních a kapitálových trhů. Dobrý začátek již má za sebou: slovenská legislativa upravující práva dlužníků a zástavní právo patří mezi nejlepší na světě. Podle expertů je dokonce lepší než irské právo. V praxi však zbývá zlepšit fungování bank, protože náklady na vytvoření zástavy jsou nejvyšší ve střední Evropě. Na Slovensku stojí vytvoření zástavy 20 % ročního příjmu per capita, zatímco v České republice jen 0,6 % (podle modelového příkladu použitého Světovou bankou).

Vzít si úvěr na Slovensku je komplikované i proto, že se ještě pořádně nerozběhlo fungování kreditních registrů. Ve většině vyspělých zemí shromažďují banky nebo nezávislé instituce řadu informací o klientech. Jde o informace negativní (registr neplatičů) i informace pozitivní – kam patří téměř cokoli, co může ovlivnit platební schopnost. Využití těchto informací pomáhá ocenit kreditní riziko klienta, což podstatně usnadňuje přístup k úvěrům těm fyzickým i právnickým osobám, které jsou málo rizikové. Zdánlivě jde o mechanismus, který narušuje soukromí klienta. Ve skutečnosti jde o důležitý předpoklad hospodářského růstu.

V celkovém souhrnu má Slovensko před svými středoevropskými sousedy některé podstatné výhody – jde zejména o rovnou daň a o pružnou pracovní legislativu. Některé nedostatky (dlouhá doba registrace firmy, úvěrový registr) jsou sice podstatné, ale na druhé straně poměrně snadno řešitelné. Stručně řečeno: Slovensko má velmi slušný ekonomický potenciál. Jeho využití nicméně nebude bezpracné.
(Psáno pro deník Pravda)

 

# posted by Pavel Kohout @ 9:07 dop. 1 comments  

 

Cechy a svoboda: paradox Evropské unie

 

Málokdo si všímá největšího paradoxu Evropské unie: s postupující integrací a harmonizací klesá její hospodářská výkonnost. Německo a Francie bývaly nazývány „motorem integrace“. Dnes to zní jako vtip. Německo čelí největší nezaměstnanosti od velké hospodářské krize ve 30. letech. Francie je na tom jen o něco málo lépe. Oba státy jsou spíše brzdou než motorem.

Začátkem devadesátých let slibovali evropští politici éru prosperity. Po změně Evropského společenství v Evropskou unii v roce 1992 se však věci začaly měnit k horšímu. Kdo si sliboval záchranu od zavedení společné evropské měny, musel být krutě zklamán. Přijetí eura časově odpovídalo začátku dlouhodobé hospodářské stagnace, jejíž konec není v dohledu.

Tento paradox však lze ekonomicky vysvětlit. Evropská unie není ve své současné podobě účinným nástrojem na obranu svobodného trhu. Kdyby tomu tak bylo, dávno by neexistovala ochranářská opatření proti pracovním silám z nových členských zemí. Neexistovaly by celní bariéry proti mnoha zemím třetího světa – zemím, kterým by svobodný obchod se zemědělskými produkty mohl pomoci více než jakékoli dotace. Neexistovala by ani snaha vytvořit daňový kartel pod praporem boje proti „škodlivé daňové konkurenci“.

Modelem, kterému se Evropské unie stále více blíží, není zóna volného obchodu a podnikání, nýbrž středověký cech. Cechovní organizace odjakživa sloužily k ochraně před konkurencí a k prosazování politických zájmů svých mocnějších členů. Tak je tomu i v nynější Evropské unii.
Obrovský úspěch někdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS) byl způsobený tím, že tato organizace neměla v zásadě jiné cíle než vytvoření společného trhu v rámci západní Evropy. To se podařilo poměrně záhy a výsledkem byla skutečná prosperita. „V polovině 70. let dosahovala německá nezaměstnanost hodnoty 2,5 %, méně než polovina nezaměstnanosti v USA, přičemž inflace byla téměř nulová,“ uvádí ekonom Martin Feldstein. „Během těchto let Německo zaznamenávalo velmi uspokojivý reálný hospodářský růst, který podstatně snížil rozdíl mezi životní úrovní v Německu a v USA.“

Postupem času se na EHS začaly nabalovat další úkoly dynamikou valící se sněhové koule. Začaly se objevovat termíny jako „sociální koheze“, „trvale udržitelný rozvoj“ a k dovršení všeho neštěstí „společná zahraniční politika“. Slýcháme stále více frází jako „aby si Evropa mohla udržet konkurenceschopnost vůči Spojeným státům a Číně, je zapotřebí prohlubovat integraci a vytvořit skutečnou politickou jednotu“. Tyto floskule slýcháme tak často, že už si kdekdo ani neuvědomuje, jak jsou neuvěřitelně hloupé. Konkurenceschopnost je věcí firem, nikoli států.
Žádný evropský podnik neuspěje na mezinárodním trhu díky politické jednotě EU. Úkolem politiků je v ideálním případě hledat doposud existující bariéry a snažit se je odbourávat.

Ke cti Evropské unie je nutno poznamenat, že takoví politici skutečně existují. Bývalý člen Evropské komise Frits Bolkestein patří mezi ně. Je autorem návrhu směrnice, která by znamenala zásadní liberalizaci trhu služeb uvnitř EU. Podle návrhu by se poskytování služeb řídilo zákony a předpisy země, odkud pochází firma poskytující služby. To by nesmírně prospělo hlavně novým členským zemím, ale i původní členské země by získaly. Celkově by podle odhadů přijetí směrnice mohlo vytvořit 600 tisíc nových pracovních míst. Služby jsou základním pilířem evropské ekonomiky: představují bezmála 70 % celkového hrubého domácího produktu EU.

Liberalizace trhu služeb ovšem přivádí k zuřivosti organizace cechovního typu, které baží po privilegiích, výhodách a ochraně trhu. K nim patří zejména odbory. Desítky tisíc demonstrantů protestovaly v Bruselu proti uvolnění trhu služeb. Je to pochopitelné: odbory chtějí privilegia pro sebe, nikoli svobodu pro všechny. Středověká Evropa ovšem stagnovala v důsledku „cechovní ekonomiky“ po dobu několika set let. „Životní úroveň v Nizozemí na konci 18. století, patrně nejbohatší ekonomice tehdejšího světa, mohla být jen asi o 50 % vyšší, než byla o tři století dříve,“ uvádí ekonom Bradford De Long. V současnosti existuje reálné nebezpečí, že historie se bude opakovat – pokud Evropa opět přijme cechovní hospodářský model.

 
# posted by Pavel Kohout @ 9:04 dop. 1 comments  

13.3.05

 

Liberalismus, jeho nedostatek a chudoba

 

Zastánci státem řízené a silně zdaněné ekonomiky často používají argument o údajně chudých liberálních zemích třetího světa. „Kapitalismus, to nejsou jenom reklamy, které vidíte na západoněmecké televizi; je to také obrovská chudoba v zemích třetího světa. Buďte rádi, že máte socialismus a nemusíte umírat hlady“ – takto dobrácky promlouval v 80. letech ke studentům jistý docent politické ekonomie socialismu na povinných vysokoškolských kursech marxismu-leninismu.

Dotyčný docent to snad myslel dobře a upřímně. To nic nemění na faktu, že viníkem světové chudoby není kapitalismus, nýbrž jeho přesný opak: nedostatek kapitálu, nedostatek kapitalistů. Bída a nedostatek nejsou pohromy způsobené člověkem. Je to původní přirozený stav, z něhož se lidstvo vymanilo pouze částečně a pouze v některých částech světa.

Existuje televizní dokument, který zobrazuje život nejchudších obyvatel Brazílie. Lidé, kteří žijí na obrovské skládce odpadu, nedočkavě čekají na každý vůz s čerstvým odpadem, věší se na okraje sklápěčky a pečlivě prohledávají každou nevábně vyhlížející hromadu. Zdravotní stav těchto lidí pochopitelně není dobrý. Negramotnost se dědí z generace na generaci – znemožňuje dětem ze smetiště získat lepší práci. Kdo za to může? Že by kapitalismus? Ale jaký užitek může mít kapitalista z lidí žijících na dně? Jejich kupní síla je nepatrná, bankovní účet nemají a jako klienti životního pojištění také nepřicházejí v úvahu.

Podle údajů Světové banky je 40 % brazilského hrubého domácího produktu a 55 % zaměstnanosti tvořeno šedou ekonomikou. Ilegální nebo pololegální podniky mají nižší náklady díky daňovým únikům, ignorováním předpisů pro kvalitu výrobků a bezpečnost práce, porušováním patentů, autorských práv a ekologických standardů, uvádí studie poradenské firmy McKinsey. Ve srovnání s formálně registrovanými a řádně vedenými podniky však šedá ekonomika dosahuje jen asi 46% úrovně produktivity. Představuje tak břemeno, které Brazílii brání v rychlejším růstu a v odstranění masivní chudoby.

Důvodem existence šedé ekonomiky není bezbřehý liberalismus, nýbrž naopak nepřiměřeně těžké břemeno regulace a daní. Většina rozvojových zemí má extrémně složité a přísné pracovní právo. Jeho dodržování bývá tak nákladné, že jen vlády a velké firmy si mohou dovolit zaměstnávat pracovníky v souladu se zákonem. „Srovnávací studie Světové banky soustavně umisťují Brazílii mezi země s nejtěžší regulatorní a byrokratickou zátěží. Například založení firmy trvá 152 dní, trojnásobek světového průměru. Brazilské pracovní právo patří mezi nejméně flexibilní na světě“ uvádí McKinsey.

Další bariérou růstu v zemích třetího světa jsou jejich daňové režimy. V průměru činí daňová zátěž chudých zemí jen 25 % HDP. Toto číslo je podstatně nižší než pásmo 35%-50% HDP, do něhož spadá většina vyspělých zemí. Měřeno tímto jednorozměrným ukazatelem se chudé země zdají být liberálnější než vyspělé – příznivci vysokých daní na tento fakt rádi upozorňují. Abychom získali realističtější představu o skutečnosti, je nutno vzít v úvahu další faktory. Legální podniky „bílé ekonomiky“ v chudých zemích platí v přepočtu k velikosti ekonomiky daleko větší objemy daní než podniky ve vyspělých zemích.

Brazílie má celkově vysokou úroveň zdanění, podobně jako vyspělé země. Přitom struktura daňového inkasa je typická pro zemi třetího světa. Výsledkem je nepřiměřeně vysoká úroveň zdanění legálně fungujících podniků. V roce 2002 činila daňová zátěž v Brazílii 36 % HDP, z čehož dvě třetiny vybraných daní připadaly na legálně registrované firmy. Východiskem je šedá ekonomika, tím spíše, že soudy a policie nefungují spolehlivě.

Rozumné zákony, flexibilní zákoník práce a rozumně nízké daně jsou nutné a zároveň do značné míry postačující podmínky prosperity. „Japonsko, Singapur, Jižní Korea a Tchaj-wan těžily z relativně nízkého daňového a regulatorního břemene, přičemž jejich právní systémy byly silné. Totéž platilo pro západní země v raném stádiu jejich vývoje. V roce 1913, kdy USA byly na srovnatelné ekonomické úrovni s dnešní Brazílií, představovaly podnikové daně jen 4 % HDP.“

Dlouhodobě neexistuje žádná ekonomika, která by byla liberální a současně chudá.

(psáno pro Hospodářské noviny)
 

# posted by Pavel Kohout @ 3:50 odp. 0 comments  

7.3.05

 

Opičí láska Tony Blaira

 

Britský premiér Tony Blair bojuje proti „pokořujícím chudinským mzdám“. Vyjádřil se takto na tiskové konferenci, když oznámil zvýšení minimální mzdy. Dospělý britský zaměstnanec si počínaje rokem 2006 vydělá za hodinu nejméně 5,35 libry. Premiér Blair hovořil o „mocném symbolu naděje“ pro rodiny se středními a nižšími příjmy. Minimální mzda se má stát „symbolem slušnosti a spravedlnosti“.

„Příliš často měli lidé na vybranou mezi nedůstojným životem nezaměstnaného a pokořením v podobě chudinské mzdy,“ pokračoval Tony Blair. Jeho obhajoba zvýšení minimální mzdy byla zřejmě natolik řečnicky působivá, že opozice se nevzmohla na slovo odporu. Mluvčí levicových Liberálních demokratů Vincent Cable zvýšení vychválil. Konzervativní předák Michael Howard jen oznámil, že „nebude klást překážky“.

Ekonomové minimální mzdu ovšem rádi nemají – a to z vícero důvodů. Mezi tyto důvody kupodivu nepatří obavy, že zvyšování minimálních mezd může způsobit inflaci. Ta je, jak uvedl věhlasný Milton Friedman „v první řadě a především měnovým jevem.“ Cenové vzlínání není vážné nebezpečí.

Hlavním problémem je teoreticky dokazatelný a empiricky pozorovaný fakt, že jakákoli cenová regulace na trhu zboží, služeb či práce vede k vychýlení z rovnovážného stavu. Česky řečeno, vzniká vždy buď nedostatek nebo nadbytek. Důsledek příliš vysokých minimálních mezd je zřejmý: nekvalifikovaná práce se od jistého bodu přestává vyplácet a pracovníci s nejnižšími platy jsou nahrazováni různými formami mechanizace a automatizace. Ve Spojených státech je obvyklé, že zboží v supermarketech balí pracovníci obchodu hned u pokladen a jiní pracovníci rovnají nákupní vozíky do řadu u vchodu – není třeba vkládat do vozíku zálohu v podobě mince. V Evropě tuto práci automaticky vykonává sám zákazník. Minimální mzdy jsou totiž ve většině evropských zemí tak vysoké, že tyto práce se zaměstnavateli nemohou vyplatit.

Pokud je tedy minimální mzda nízká, je její efekt málo významný. Její existence pak nemá velký smysl. Pokud je minimální mzda příliš vysoká, vede k nezaměstnanosti, jak je tomu ve většině evropských zemí. V tomto případě je její funkce vysloveně záporná. Nejvíce postiženi minimální mzdou jsou ti nejslabší: starší lidé bez vzdělání, kteří si těžko mohou zvýšit kvalifikaci, anebo naopak studenti, kteří si přivydělávají ke stipendiu nebo ke kapesnému. Postiženy jsou i menšiny, které mají obecně obtížnější pozici na trhu práce, ať už Afroameričané nebo Romové.

Existuje i jiný, méně známý argument proti minimální mzdě. Práce za příliš vysokou minimální mzdu mladého člověka rozmazluje, tvrdí američtí ekonomové David Neumark a Olena Nizalova ve výzkumné práci Efekty minimální mzdy v delším období (Minimum Wage Effects in the Longer Run). Nekvalifikovaní pracovníci jsou natolik spokojeni se svojí mzdou, že ztrácejí motivaci ke zlepšování svých schopností. Zvláště ohroženi jsou mladí dělníci, kteří si mohou vytvořit celoživotní špatné návyky.

„Mezi možnými nepříznivými vlivy minimální mzdy lze uvést nižší míru nashromážděných pracovních zkušeností, znalostí a zručností. (…) Pozorovaná data ukazují, že když jednotlivci vystavení účinkům minimální mzdy dosáhnou prahu třicítky, pracují méně a vydělají méně tím déle, čím déle pobírali vyšší minimální mzdu, zejména pokud ji začali dostávat již jako teenageři. Nepříznivý dlouhodobý efekt příjmu vysoké minimální mzdy v mládí se zřetelněji projevuje u černošské populace,“ uvádí Neumark a Nizalova. Výzkum je založen na rozdílných úrovních minimálních mezd v různých státech USA. Oba výzkumníci přitom objektivně a nezaujatě zkoumali i kladné důsledky minimální mzdy. Zjistili, že jsou výrazně zastíněny nepříznivými dopady.

„Nyní se pracovat vyplatí,“ řekl Tony Blair. Jistě to myslel upřímně a jeho slova o naději, slušnosti a spravedlnosti byla projevem skutečné snahy zlepšit postavení chudých lidí. Problém je v tom, že politikové málokdy uvažují v dlouhodobém měřítku. Podobně jako matka, která má natolik ráda své děti, že jim koupí každou sladkost, na kterou si vzpomenou. Nemyslí přitom na obezitu a zubní kazy. Říká se tomu opičí láska a kdekdo ví, že nejde o dobrou věc. Opičí lásku v ekonomii bohužel hned tak každý volič nerozpozná.


 

# posted by Pavel Kohout @ 4:36 odp. 0 comments