wz

Ota Ulč

HODNĚ  ROZHAŠTEŘENÁ  MUSLIMSKÁ  DOMÁCNOST

       Dočítáme se, že v dnešním Iráku hlavním cílem největšího násilí nejsou Američané, ve veřejném povědomí z vítaných osvoboditelů přetvoření v nenáviděné okupanty, ale islámští arabští bratři, mezi sebou se vraždící s rostoucí vervou. (Nearabští Kurdové – třetina obyvatelstva Iráku – zůstávají stranou, těch se to netýká.)

       Sunnité vyhazují mešity šiítů do povětří, šiítské milice se revanžují rovněž značným násilím.  Inu, ona tzv. culture of violence. Vzájemné únosy, mučení, uřezávání hlav. Populárním se stalo proděrávat lebky elektrickou vrtačkou, dřív než oběť vypustí duši na cestě k Alláhovi, jehož názor na ideologickou, teologickou rozmíšku mezi těmito dvěma sektami téže víry není znám.

       Můj kolega na univerzitě, pražský rodák, před svým úprkem do náruče amerických imperialistů vyučoval dva roky na univerzitě v Iráku. Hodně mi o oné málo vábné končině vyprávěl. Když jsem se ho ale zeptal na rozdíl mezi sunnity a šiíty, tento vědec skutečně světového formátu nic nevěděl, o fenoménu tak kardinálním neměl tušení. Kdyby byl učil v Pakistánu a pozorně se zajímal, byl by se dozvěděl, že šiítům, tamější menšině, se dostává pohrdlivého označení „komáři“ – moskyti, hmyz.

       Lidé totožné řeči, vzhledu, oblečení, jak se tedy rozpoznají? Některé prozrazuje jejich jméno: ačkoliv spousta jich všech jsou Mohamedové, jméno Omar je populární mezi sunnity, kdežto Ali je mezi šiíty. Praktickým v nynější situaci se stalo opatřit si osobní doklady s falešnou identifikací, pro případ lapení příslušníky opačné víry, aby k použití elektrické vrtačky nedošlo.

 

-   -   -


       Poněvadž český vědec s globální reputací nedovedl vysvětlit, nahlédněme do příslušných učebnic. K rozkolu s následnou historií mnohého násilí došlo v sedmém století, v roce 632, při sváru, kdo že má převzít funkci po zesnulém proroku Mohamedovi. Někteří podporovali prorokova bratrance Aliho, ale zvítězili ti, kteří fandili Mohamedovu staršímu spolupracovníkovi Abu Bakrovi. Poražení, prosazující požadavek pokrevního spříznění s prorokem, jímž bratranec Ali věru byl, reagovali s nelibosti, prokázanou zavražděním tří ze čtyř prorokových nástupců.

       Došlo ke schizmatu, ideologickému rozkolu: šiíté (podpůrci Aliho) versus sunnité (stoupenci tzv.sunnah - tradice). Příliš krveprolití vyvolalo potřebu po stabilitě, i když za cenu uplatňované tyranie. Tu pak v pořadí pátý nástupce Mohameda prosazoval železnou pěstí za každou cenu. Z knihy The Shiite Revival („Obroda šiítů“, W.W.Norton, s.287), kterou napsal Vali Nasir, profesor na Naval Postgraduate School v Kalifornii, se dozvídám podrobnosti dopadu takového rozkolu.

       Sunnité se soustředili na získání moci, budování státu, říše, s přesvědčením, že to je jejich náboženská role, odpovědnost, která potěší Alláha. Šiíté místo mocenských úspěchů, politických vítězství, zdůrazňovali ta morální. Nacházeli víc smyslu v materiálním strádání, utrpení, ba i osobním mučednictví. Utrpení jako posilovač (v této souvislosti slovo „životabudič“ málo vhodné) víry, že mesiáš, nejposlednější prorokův nástupce, se ze záhrobí vynoří a změní svět k nepoznání. Zničí všechny bezvěrce a nastolí blažený univerzální mír. (A tak se stane do dvou roků podle přesvědčení nynějšího iránského prezidenta Mahmúda Ahmadinežáda.)

       Nejen v Iráku se úspěšně prosazovala tradice, že sunnité vládnou a šiítům, pokládaným za občany druhé, podřadné kategorie pak zbývá jejich tradiční štkaní, halekání nad trpkým údělem. K takovému stereotypu přispívají každoroční truchlení, procesí se sebebičováním, drásat se do krve k památce mučednictví imáma Husseina v sedmém století. Učebnice v Saúdské Arábii ztracují šiíty jako heretiky.

       Ve všech 22 arabských státech až dosud vládli sunnité. Teď se to ale začalo měnit v Iráku, s americkou intervencí, prosazováním demokracie, cizácké to novoty, kde šiíté, dosud dominovaní a Saddámem Husseinem řízně, až genocidálně, decimovaní, mají teď jako většinové obyvatelstvo prosazovat moc nad svými dosavadními tradičními vládci. Bush se všemi svými poradci důkladně podcenil závažnost tohoto rozkolu, čímž umožnil hodně nemilý dopad onoho zákona nezamýšlených a tedy i nepředvídaných  následků (law of unintended consequences). K tomu se víže kardinální ironie, že totiž sunnité, po ztrátě své dominantní role, o níž je připravili Američané porážkou Saddamova baathistického režimu, se zbraní v ruce povstali proti svým přemožitelům, příčině ztráty své moci. Teď ale jako menšina, deptaní šiíty, se obracejí ke svým nepřátelům Američanům, strůjcům zla, o ochranu, s trpkým stěžováním, že se jí jim nedostává v dostatečné míře. Napřed se snažili násilím je ze země vyhnat, teď se ale děsí takového výsledku.

       V Nasrově knize jsem se dozvěděl o nabídce, kterou Saddam Hussein, sekulární nacionalista a údajně i sunnitský šovinista, před lety nabídl iránskému šáhovi Pahlavímu, že zařídí zabití ajatolláha Chomejniho, tehdy ještě dlícího v pařížském exilu. Šáh údajně nabídku odmítl. Poté se Chojmejni dostal k moci a započala éra šiítské teokracie, též se záměrem pomstít se sunnitům za jejich dosavadní aroganci. Došlo k pozoruhodnému posunu: nearabský Irán, hlavní adresa šiítů, se stává mocnou, militantní, na ropu bohatou zemí. Též se záměrem vyzbrojit se nukleárně, což se spíš podaří než nepodaří. Irán podněcuje radikální islamismus v arabských zemích a nejvíc se děsí konzervativní vláda v Saúdské Arábii přibývajícího vlivu šiítů pod iránským patronátem ve státech podél Perského zálivu, včetně východní části Saúdské Arábie s nalezišti ropného bohatství a s početně rostoucím a politicky se probouzejícícm obyvatelstvem šiítů.

       Načež v Libanonu došlo ke střetu Izraele s šiítskou organizací Hizbolláh, funancovanou a vyzbrojenou Iránem. Vlády Saúdské Arábie, Egypta a Jordánska kriticky odsoudily iniciativu Hizbolláhu, jež vedla k značné destrukci Libanonu. Imámové, přísní prosazovatelé sunnitské verze wahabismu, vydali fatwu, zatracující šiítské iniciátory jako heretiky.

       Jenže na rozdíl od předchozích tristních výsledků, kdy Izrael hravě deklasoval Araby ve všech dodavadních válkách, tentokrát se tak nestalo a šejk Nasrallah, vůdce Hizbolláhu, najednou zazářil v arabském povědomí jako nový Gamal Abdul Nasser (v Čechách ohledulně vždy psáno jako Násir), jemuž se ale žádné vítězství nikdy nepovedlo. Nasrallah je teď miláčkem toho, čemu se říká „arabská ulice“.  Saúdské, egyptské a jordánské vlády se odmlčely a wahabisté vydali novou fatwu, tentokrát na podporu Hizbolláhu. A sunnitům prozatím jen zbývá se explodovat v sebevražedných gestech čili sebedestruktivní činností, na níž šiíté v minulosti měli téměř monopol.

       Teď se začínáme dočítat, že konflikt mezi sunnity a šiíty se stává primárním uvnitř islámu, že důkladně poznamená budoucnost světa (shape of the future).

       Inu, uvidíme, aniž bychom zřejmě měli mnoho důvodů k jásotu.