wz

 

Ota Ulč

2002

SOUČASNOST  PŮVODNÍCH  MAJITELŮ  AMERIKY

      Oficiálním, politicky korektním, přejmenováním se z Indiánů stali native („rodný, rodilý, domácí, domorodý, přirozený“) Americans - ti jediní. Žádná bledá tvář, i třeba potomek přistěhovalců před půl tisíciletím, na takové označení nekvalifikuje.

      Netrpělivý čtenář nechť promine a třeba i pomine několik historických a statistických údajů: počet indiánského obyvatelstva v době prvního evropského příjezdu se odhaduje na 2,5 miliony. Následná, hodně disharmonická doba (šarvátky, střetnutí, skalpování, přivezené neduhy včetně syfilidy, navrch s heslem „Dobrý Indián – mrtvý Indián“) se zasloužila o zredukování počtu původních domorodců na pouhou desetinku (250.000) při sčítání roku 1890.

      Ve 20.století se situace obrátila, Indiánů začalo přibývat: 827.000 v roce 1970, 1,361.000 v roce 1980 a toto zmnožení o 72% překonal výkon, zjištěný při sčítání roku 2000, kdy byly napočítány 2,4 miliony Indiánů, což pak s 1,8 milionem rudokožců částečných, sebeoznačených jako mixed race, činí 4,2 milionů. Nejpočetnější jsou kmeny Cherokee (čistokrevných 281.000, spolu s částečnými 729.000), Navajo (269.000 –298.000), a Siouxové (108.000 – 153.000). Vzdor nadprůměrné úmrtnosti zásluhou tuberkulozy, cukrovky, alkoholu a vraždění ve vlastních řadách, jejich porodnost je ještě nadprůměrnější. A k tomu též nutno přičíst pseudo-Indiány, úspěšně tak získávající požitky z federálního rohu hojnosti. Je věru značný rozdíl mezi národem Navajo s vlastním územím o velikosti téměř celé České republiky, větším než 9 států USA (Connecticut, Delaware, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey, Rhode Island, Vermont, West Virginia), s vlastní kulturou, identitou a řečí, v porovnání například se skupinkou Paugussetts, kterou převážně tvoří černoši vyrostlí v městě Bridgeportu, stát Connecticut. Donald Trump, supermilionář, poté bankrotář a teď už zase velmož, si oprávněně stěžoval před vyšetřovacím výborem Kongresu, zabývajícím se existencí konkurenčních kasin na indiánských rezervacích, že ti provozavatelé indiánsky ani trošku nevypadají.

      My, středoevropští odchovanci drážďanského Karla Maye, údajně ševce tamtéž, abychom rovněž byli zmateni. Žádný ten Vinnetou s orlím profilem podle představ ilustrátora Z. Buriana, že by cválali na mustanzích, s brkem v černých kadeřích, ale spíš to jsou rasově rozmělnění, nezřídka obézní cvalíci. V městě Binghamtonu ve státu New Yorku, kde už pobývám mnoho let, se konaly národopisné šibřinky, indiánská Strážnice, Lúčnica jménem Otsingo Pow Pow. Sjeli se delegáti až z Arizony. Největší pozornost sdělovacích prostředků upoutali načelníci White Eagle čili Bílý Orel z kmene Cherokee a Joseph Bruchac čili Pepík Břicháček z kmene Abenaki ve státě Maine. Opeřený Pepík na tiskové konferenci uvedl, že vzdor bělošství a češství svého otce to dotáhl na náčelnickou funkci a těší se důvěře abenackého lidu.

      Před dvěma stoletími Indiáni vlastnili  tři čtvrtiny území dnešních USA a teď jim patří pouhá 2 procenta (56 milionů akrů) na celkem 314 rezervacích. Kongres uzavřel s Indiány všeho všudy 371 smluv (první v r.1778, poslední v r.1871) a ve většině případů byli přitlačeni vzdát se vlastnických práv výměnou za záruku samosprávy, autonomii self-governing rights) na výlučném svém území – oněch rezervacích. Nejhůř to posléze dopadlo za prezidenta Eisenhowera v padesátých letech, kdy došlo – za úplatu zbylým náčelníkům – k oficiálním zrušení asi 100 kmenů.

 

Ošemetnost se suverenitou

      Ústavní článek VI ústavy pokládá smlouvy, tedy i ty s původním domorodým obyvatelstvem, za „součást nejvyššího zákona země“. Z toho se pak zrodilo poněkud schizofrenické uvažování, které přetrvává do dnešní doby. Na jedné straně jakoby indiánské kmeny neměly nic společného s jednotlivými státy, ale na druhé straně zůstávají chráněncem, svěřencem (ward) federální vlády ve Washingtonu. Kmenu (tribe) se nejenom dostává označení nation, ale sovereign nation – suverenity s právem vytvářet vlastní zákony a jimi se řídit.

      Mezinárodní právo pro uznání suverenity vyžaduje nezávislost, mít území nikoliv kapesního rozsahu, obyvatelstva víc než pět a půl, mít schopnost zcela nezávislého vládního počínání a ekonomické autonomní existence. Obtížně pak mohl uspět s požadavkem o přijetí za člena OSN Cherokee Indián Jimmie B.Durham, sebepovýšený na mluvčího milionů domorodců od Kanady po Patagonii, s teritoriálními požadavky a uznáním absolutní suverenity. OSN vyžadovala, aby své požadavky předložil písemně, což však nebylo jeho forte. Rozlobený žadatel protestoval, že náčelníci jeho druhu nejsou cvičeni v byrokratických praktikách bledých tváří a že požadavek mít všechno na papíře je urážlivým vyjádřením nedůvěry v indiánské slovo. Indián Lee Lyons se rovněž pokusil o mezinárodní uznání suverenity. Na  miniaturní rezervaci Onondaga, tady nedaleko od nás, mu soukmenovci vyrobili cestovní pas na jméno Six Nation Iroquoi Confederation. Dokument trojjazyčně (anglicky, francouzsky a onondagsky) označoval majitele Lyonse jako občana suverénního státu SNIC. Čtyřiadvacet držitelů takto po domácku zhotovených dokladů dojelo do Ženevy na konferenci OSN o rasové diskriminaci. Švýcarští úředníci delegaci hodinu pozdrželi, ale pak přece jen na jejich výrobek přiložili razítko s označením „mimořádné vízum“. Obdarovaní to prohlásili za velké vítězství, které  interpretovali jako de facto mezinárodní uznání dotyčného neexistujícího státu.

      Albert Hale, někdejší hlavní náčelník národa Navajo, prohlásil: „Když já přijedu do Washingtonu, nechci jednat s nějakými obyčejnými úředníky, chci, aby v Bílém domě pro mě uspořádali hostinu, tak jak činí s představiteli všech cizích států.“ Dosud se tak věru nečiní. Federální soudce Warren K. Urbom (město Lincoln, stát Nebraska) v rozhodnutí roku 1975, zda federální úředníci mají právo se míchat do záležitostí rezervace Pine Ridge, se vyjádřil takto: „Závěr, že indiánské kmeny nemají úplnou (complete) suverenitu, je neodolatelný (irresistible).“ Jenže jak vypadá neúplné panenství? Jiná soudní stolice (Court of Appeals, stát New York, 1993) usoudila, že i když stát má právo požadovat odvod maloobchodní daně při prodeji ne-Indiánům, toto právo nelze vymáhat, uvést v platnost, poněvadž k transakci došlo na území kmene, federální vládou uznaného jako suverénní národ. Proto se prodává nezdaněný benzin či cigarety komukoliv, kdo přijede a stát nezasáhne. Suverenitou se přece rozumí právo vytvářet vlastní zákony a vymáhat jejich dodržování. Pak se v tom vyznejte.

      Takže tady máme čtvero v leccčems se překrývajících a konkurujících jurisdikcí - federální, státní,místní a indiánskou. V roce 1924 Kongres ve Washingtonu oficiálně označil Indiány jako občany oněch Spojených států amerických, se všemi právy a povinnostmi, a v roce 1968 přijal Indian Civil Rights Act, zákon na ochranu Indiánů před příkořím ze strany kmenové samosprávy. Stále však dochází k všelijakým disonancím. Například v roce 1994 na rezervaci Warm Springs ve státě Oregonu, 100 mil od Portlandu, adresy početné české obce, nezbedná sedmnáctiletá  Cheryl Sorrel House se kvůli svým špatným kumpánům a špatným známkám ve škole dostala před příslušný kmenový orgán, který nařídil ceremonial whipping - nářez, pět svižných zásahů na její neposedný zadek. „Všechny vás nenávidím!“ (I hate you all!) zareagovala před odesláním do internátu pro indiánské dívčiny na opačný konec země. Takový průběh spravedlnosti by rozhodně nebyl proveditelný na neindiánském území. Za snad nejpodivnější lze pokládat rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1979, jímž se Indiánům v severozápadní části USA dostalo privilegia rybařit a lovit mimo rezervaci, bez ohledu na přísné předpisy o hájení, závazné pro všechno ostatní obyvatelstvo.  To už jsou pak výhody typu diplomatických imunit.

      Indián jako jedinec se může objevit jako žalovaná strana před federálním soudem, kdežto indiánský kmen takové jurisdikci nepodléhá. Jestliže neindiánský soused utrpí újmu, náhrady škody se věru nedovolá. Marně se dovolává senátor Slate Gordon, Republikán ze státu Washington, zbavit se tohoto anachronismu „sovereign immunity.“
Nesouhlasí s ním většina senátorů, mezi nimiž je jen jeden autentický Indián jménem Ben Nighthorse („Noční kůň“) Campbell, reprezentující stát Colorado.

      Tradiční americký princip melting pot („tavící hrnec“) – zkratka pro integraci a asimilaci různorodých přistěhovaleckých živlů - koncem bláznivých šedesátých let, doby současného zrodu i jiných novinek jako například feministického osvobozeneckého boje, nahradil multikulturalismus, pluralismus, důraz na zachování individuální identity (etnické, rasové, náboženské, kulturní). Nemyslím, že by ale docházelo k příliš úspěšné renezanci indiánských jazyků, jichž je zhruba 250, ač stále se ještě pěstuje výuka na některých školách, zejména v Oklahomě a Jižní Dakotě, a stále jsou k mání příslušné učebnice, slovníky a audiokazety. Jde o jazyky natolik obtížné a ve světě tak pramálo známé, že za druhé světové války americká armáda úspěšně používala jejich mluvčí otevřeně komunikovat mezi jednotkami na frontě, aniž by se museli obtěžovat s nějakým zatajováním před zmateným nepřítelem.

      Začátkem sedmdesátých let k přemíře výpomocných fondů přibyla federální štědrost poskytovat zájemcům z indiánských řad stipendia a přednostní přijetí na univerzity. Zásluhou této iniciativy již došlo k líhni právníků, jichž už je teď víc než tisíc.
Ti se značně starají, aby indiánské nároky se nadále zmnožovaly.

 

Rezervace

      Leckterý Čech, a nejen ovšem on, si představuje indiánskou rezervaci jako nějaký koncentrák „Bodejť, vždyť to je  úplnej koncentrák, neříkejte že ne!“ tvrdil mi v Praze znalec, napěchovaný poznatky z Roku stranického školení. Pominul důležitý rozdíl, že Indián na rezervaci žít může, ale nemusí. Není však známo, že obyvatelé skutečných koncentráků, od Osvěčimi po Vorkutu, se mohli svobodně odstěhovat třeba na Riviéru.

      Většina (27 států) má nějakou tu rezervaci, jichž  je celkem 314. Nevztahuje se na ně daňová povinnost a dostává se jim řady bezplatných požitků (školy, lékařská péče, všelijaký poradenský servis, řada podpůrných programů). Odhadem na nich žijí a nezřídka pouze živoří asi tři čtvrtiny indiánského obyvatelstva. Neindiánům je pobyt odepřen, ale projet a prohlédnout se dovoluje – čili to, co je teď mnohde odpírané Australanům ve vlastní zemi. Projel jsem rezervací celou řadu. Ani jednoho Indiána nezdobila čelenka, péra, nenesl tomahawk a nebafal dýmku míru. Vždyť i v naší rodné zemi děvčice zpravidla nepobíhají v krojích a ogaři v pracovní den nejuchají, nevěnují se odzemkům s máváním valaškami. Dojem z rezervací jsem měl zpravidla tristní. V pracovní dny nikde stopa po budovatelském úsilí. Zpravidla ani průmysl, ani zemědělství. Na rezervaci Papago v jižní Arizoně měl zaujala výzva k návštěvě semináře na téma Spouse abuse - instruktáže, jak nemlátit manželky. Na rezervaci národa Navajo, té největší, která  se z Arizony táhne do sousedních států New Mexico a Utahu, v centru jménem Window Rock, kde sídlí jak kmenová samospráva, tak federální byrokraté, jsem se seznamoval s vládní štědrostí, připomínající vybudování komunismu – rozdávání zájemcům podle potřeb a nikoliv zásluh: tímto směrem dostanete poukázky na peníze, oním směrem šatstvo, jídlo, za rohem cokoliv. Roh hojnosti, perfektní sociální síť.

      Leč s notnými trhlinami. Indiánské záležitosti má na starosti Department of Interior - ministerstvo vnitra, které nemá nic společného s policií, ale se správou národních parků a také touto agendou, spadající pod Bureau of Indian Affairs. Toto BIA se těší skoro tak nelichotivé pověsti jako INS (Immigration and Naturalization Service), s oprávněnou reputací té nejméně schopné složky federální byrokracie.

      Jen menšina - 140 z celkového počtu 314 rezervací – nemá ve svém obvodu pozemky, které by nepatřily neindiánským sousedům. V zemi tolik posedlé vzájemným souzením není pak nouze o přečetné pře. Vyrojily se žaloby s extravagantními požadavky na začátku a štědrými verdikty nebo aspoň kompromisy nakonec. Státy Oregon, Washington, obě Dakoty, státy v oblasti hor Skalistých, od Colorada až na jih k Texasu, nikde tam není nedostatek zájemců o náhlou bonanzu v zájmu historické spravedlnosti. Však kdo by rád nedědil za utrpení předků? Už před dlouhou řadou let jsem napsal článek, nazvaný „Jak nás  chtějí Indiáni rozkulačovat.“  Indiáni kmene Oneida zahájili soudní při, domáhajícíce se vlastnictví území 50 mil širokého a daleko delšího, totiž od kanadské hranice u řeky svatého Vavřince na severu až po hranici státu Pennsylvánie na jihu - celkem 5,5 milionů akrů, víc než je rozsah celého státu Massachusetts. Je to půda, na níž Indiáni nepracují, ale před dvěma stoletími patřila prapředkům. Žaloba se vztahovala na dvanáct krajů (counties), v jednom z nichž bydlím a také něco vlastním. Napřed nás odírali rudí komisaři, my pak prcháme na Západ a tam po nás jdou rudokožci. Nakonec to ale dobře dopadlo pro obě strany. Po mnoha letech souzení nejvyšší instance nárok zamítla (případ Oneida Indian Nation versus New York, No.88-1558) a v roce 2202 George Pataki ,newyorkský guvernér maďarského původu, ukonejšil hrstku od všech daních osvobozených Oneiďanů sumou 500 milionů dolarů, jen ať si dají do nosu.

 

Přitažlivost hazardu

      Účastnit se hazardních her se anglicky řekne gambling (to gamble = hazardovat, riskovat, vsadit si), ale v tomto druhu mohutně kypícího průmyslu se užívá výrazu gaming, značícím hravé počínání bez přídechu jeho případné nepočestnosti. Však tu jsme v zemi s důkladnou puritánskou tradicí, kde se hrozívá „morální většinou.“ Připomeňme si břitkého publicistu H.L.Menckena a jeho definici puritána jako člověka, který se obává, že někde někdo jiný se dobře baví. V  tomto případě je to právě většina, která projevuje sklony k takovému hřešení.

      Není tomu tak dávno, že provoz hazardních her legalizovala pouze pouštní Nevada a stát New Jersey v přímořském městě Atlantic City. Avšak koncem 20.století, už jen dva státy (Utah pobožných Mormonů a lahodné Hawaii, kde si patrně dosud vystačí s jinými druhy radovánek) odolávají tak výnosnému pokušení. Loterie ve 37 státech ročně obohacuje veřejnou pokladnu 12 miliardami, výnos z kasina ve 21 státech vzrostl z 10 miliard v roce 1982 na 50 miliard v roce 1997. Media obdařila zaslouženou publicitou okres Tunica, tuto nejchudší končinu nejchudšího státu Mississippi. Zbavili se tam baptistických zábran, otevřeli kasina, rozjel se velký byznys zásluhou zájemců, sjíždějících se z okolí, kde takovým potěšením nebylo přáno. A Tunica, tato včerejší „americká Habeš“, slovy černošského kazatele Jesse Jacksona, teď kvete.

      Úspěch netrpívá nedostatkem imitátorů. Po řece Mississippi teď plují kasina s licencí států Mississippi, Missouri, Illinois, Indiana a Iowa. Marné jsou kampaně zatvrzelých odpůrců v čele s Reverendem Thomasem Greyem, hrozícím představou mravního rozkladu. Studijní středisko (Center for Addiction Studies) Harvardovy univerzity dochází k závěru, že až 5 procent dospělých osob, vystavených hazardním hrám, jim propadnou a stanou se z nich pathological gamblers. Plán státu Florida na zřízení 47 kasin byl zamítnut s tvrzením, že předpokládaný daňový příjem 470 milionů je daleko menší než neméně předpokládané 2,1 miliardy dolarů,  které by stát musel hradit jako důsledek zvýšené kriminality a přidružených nepříjemností. Jenže jiná studie (National Gambling Impact Study Commission, zřízená v době prezidenství Clintona), zkoumala deset měst v blízkosti (50 mil) kasin v provozu a nezjistila žádný nárůst bankrotů, zločinnosti, sociálních  či zdravotních problémů.

      Tak či onak, veřejní činitelé se s vervou pustili do značně slibných iniciativ. Rovněž si povšimli činitelé z Bureau of Indian Affairs, s představou, že tohle by mohla být ta správná cesta  zbavit se bídy jakkoliv štědře podporovaného původního obyvatelstva kontinentu. Vize jménem NEW BUFFALO - buvol s rohy hojnosti, razantně vpřed! V roce 1988 vešel v platnost zákon Indian Gaming Regulatory Act, mizerně formulovaný, ideální k zneužití. Na jeho dodržování má bdít výbor National Indian Gambling Commission s právem pokuty udělovat, ale nikoliv je vybírat.

 

Kmenová zmrtvýchvstání

      Tak jako lze vydělat na pozitivní diskriminaci (Affirmative Action) tvrzením o jednom kádrově správném dědečkovi, teď se naskytly báječné příležitosti prezentovat virtuální kmeny jako nástroje k tuze reálnému bohatství.

Krásný příklad (Time, 16.12.02): Černoška Maryann Martin, vyrostlá v Los Angeles, se ve věku 22 let dozvěděla, že její matka byla vlastně poslední mohykánka skupinky Augustine Band of Cahuilla Mission Indians. (Band ve smyslu „banda, tlupa“.)

      Správně začenichala, obrátila se na Washington a BIA vystavil certifikát, že ona spolu dvěma mladšími bratry jsou kmen. Ano, kmen, a dveře k bohatství tím otevřeny dokořán. Trio šťastlivců odjelo s maringotkou do pouště na někdejší, dávno již neobydlenou rezervaci, ale v blízkosti superluxusní enklávy Palm Springs. V roce 1994 kmen tří byl zredukován na kmen jednoho, jedné, poněvadž z obou bratrů se staly mrtvoly po přestřelce v Los Angeles. Přeživší sestra od federální vlády inkasovala víc než milion dolarů podpory na ubytování, výlohy ekologické povahy a na kmenovou samosprávu.

      Deaktivované, vyhynulé, mrtvé kmeny zázračně ožívají. Nejlíp známé je zmrtvýchvstání kmene Mashantucket Pequots ve státě Connecticut, souseda New Yorku. Dnešní údajní soukmenovci nikdy spolu na rezervaci nežili a z počtu necelých 200 v roce 1991 se za jedno desetiletí zmnožili na 677. A teď jim patří Foxwood Resort and Casino, to naprosto největší na světě, kolos o 17 poschodích, přitahující denně 50.000 návštěvníků. Zaměstnává 10.000 lidí, jeho roční obrat dosahuje 1,1 miliardy dolarů a je též největším zdrojem příjmu pro stát..

      Výtečně též prosperuje 100 příslušníků kmene Table Mountain Rancheria. Každý člen měsíčně inkasuje 15.000 dolarů a na Thanksgiving Day (Den díkůvzdání, že bledé tváře přijely na tento kontinent - a teď jsou zdrojem takové prosperity) a teď v roce 2002 každý obdržel extra výslužku 200.000 dolarů, čistého, nezdaněného, samozřejmě.

      Kasina si již zřídila polovina všech kmenů a pseudokmenů. Ten největší indiánský národ Navajo ale z náboženských důvodů něco takového nedovoluje. Velké zisky plynou jen do 39 kasin – 8,4 miliard ročně. Pouhých 13% kasin tak přijde k dvěma třetinám všech příjmů. Převládají notné disproporce: tři státy (Connecticut, Kalifornie, Florida) s pouhými 3% všeho indiánského obyvatelstva inkasují 44% všeho příjmu kasin (což pak přijde na 100.000 dolarů na osobu), kdežto pět států, kde žije polovina všech Indiánů (Montana, Nevada, Oklahoma, obě Dakoty) dostane necelá 3% peněz.

      Čím méně kmenových podílníků, tím ovšem větší je podíl na osobu. V kalifornském minikmenu San Samuel Band of Mission Indians to ročně vynáší téměř milion dolarů (900.000) na osobu, kdežto kmen Seminole na Floridě s ročním ziskem 216 milionů si každý z jeho 2.800 členů přijde na necelé dvě tisícovky. Je tedy v zájmu podílníků-družstevníků své řady nerozšiřovat a o tom rozhodují náčelníci, koho mezi sebe vpustí, kdo se z nuzáka stane okamžitým boháčem. Nestávají se jimi například na rezervaci Pine Ridge příslušníci národa Siouxů z větve Oglala, potomci legendárního bojovníka jménem Crazy Horse. Jejich nezaměstnanost dosahuje 88 procent, přežívají z vládních podpor už po šest generací.
V roce 2001, celkem 290 kasin v 28 státech mělo příjem 12,7 miliard.

      V témže roce 2001, federální vláda vyplatila Indiánům podporu ve výši 9,4 miliard. Washingtonem  poskytovaná štědrost nepomáhá odstraňovat tyto nehorázné disproporce, ale naopak je zvětšuje, neboť čím menší počet obdarovávaných, tím víc peněz dostanou. Zde jsou údaje: Onen početný (260.000) národ Navajo bez kasin - roční podpora 900 dolarů na osobu. Dřív již rovněž zmínění Oglala Siouxové (41.000) – 168 dolarů a ještě míň (154) pobírá v Severní Dakotě 28.000 příslušníků kmene Turle Mountain Chippewa  Porovnejme s kmenem Miccosukee na Floridě ( členů 400), inkasujících 2.858 dolarů a s miniskupinkou (44 členů) Rumsey Band of Winton Indians v Kalifornii, provozujících kasino s ročním obratem 150 milionů a vládní výplata tam je ve výši 4.457 dolarů.

      Na rozdíl od zkušenosti v Africe, kde černoši docela rádi prodávali své domorodé bratry do otroctví, nic podobného se nepovedlo s americkými Indiány, ač tehdy někteří běloši měli značný zájem o takové transakce. S porovnání se současnými, někdy i nehoráznými kontrasty, outsider je sváděn k názoru, že někdejší rasová solidarita věru neodolala náporu zlatého telete. Nezřídka vznášená doporučení aspoň trošku se podílet s méně šťastnými bratry, ti hodně bohatí odmítají se slovem entitlement – právo, oprávnění, že to není jejich věc, ale výlučná odpovědnost federální vlády se postarat, aby všem potomkům původního obyvatelstva se vedlo náramně.

      Mít tedy nárok, práva, ale vůbec žádné povinnosti. Nabízí se pak otázka, kam se v souvislosti s takovým uvažováním poděla ona suverenita, imunita, soběstačná existence indiánských národů. Odpovědí nám bude odkaz na historickou vinu, předky zaviněná příkoří a jen těžko lze najít pokrokové, politicky korektní individuum, které by nesouhlasilo. Ale víc než takové jejich sadomasochistické slasti platí realita všední dnů – peníze, hodně peněz a tím i prosazování vlivu, uplatňováním moci.

 

Peníze a vliv

      Odpovědný úřad BIA (ono Bureau of Indian Affairs) se občas brání, ale neubrání politikům, prosazujícím speciální zájmy v zájmu svém vlastním – plněním pokladny na výdaje pro příští volební kampaň. Zůstane-li byrokrat neoblomný, oblomen bude politik, jde se přímo ke kongresmanovi, aby zařídil potřebné. Přes protesty BIA, Kevin Clover, Clintonův náměstek pro indiánské záležitosti, prosadil uznání virtuálních kmenů v poslední den prezidentova úřadování. V Kalifornii, skupinka jménem Lytton Band Pomo Indians, skládající se všeho všudy ze dvou rodin, rovněž by ráda docílila uznání. Dala se dohromady s finančníkem Sam Katzem. Ten koupil 10 akrů pozemku, na němž by se dalo zřídit kasino, necelé půlhodinky jízdy od San Franciska, a najal poradce, hned na cestě úspěšně lobbovat u politiků. Gray Davis, současný guvernér Kalifornie, se stal příjemcem téměř 2 milionů dolarů a již se revanžoval zmnožením počtu indiánských kasin z 48 na téměř 70. Peníze on neukradl, utratil je na volební kampaň, nicméně k porušení zákona přece jen došlo: jestliže se kmeny domáhají své suverenity, na ně jako cizí entitu se vztahuje zákaz ovlivňovat americký politický proces. San Manuel Band of Serrano Mission Indians, s kasinem na okrese San Bernardino (okrese větším než Holandsko), utratil 34,7 milionů dolarů v kampani, týkající se jednoho referenda – což přišlo na půl milionu na každou dospělou hlavu kmene (67 hlav). Leč kalifornský generální prokurátor Bill Lockyer odmítá se těmito ošemetnostmi zabývat.

      Kmen Mississippi Band of Coctaw Indians o počtu 8.800 členů ve svém Silver Star Resort and Casino vydělal za rok 100 milionů dolarů a s rekordním ziskem 41 procent se stal tou nejúspěšnější firmou v USA – tedy nikoliv Microsoft či General Electric. Úspěšným lobbováním ve Washingtonu se štědrost vrací v podobě desítek milionů dolarů z federální pokladny. S otevřeným měšcem se za Clintona chodilo nejvíc k Demokratům, teď za Bushe k Republikánům. Republikánský senátor Tad Cochran do zákona (tzv. appropriation bill) obsahujícím 40.000 slov vpašoval jednu větu (19 slov), jíž byl štědrý kmen vyjmut z dozoru NIGS (National Indian Gaming Commission). Tito Indiáni Coctaw, kteří  kromě kasina se věnují i jinému byznysu včetně povozu továrny zabývající se elektronikou, v roce 2001 inkasovali víc než 50 milionů dolarů z téměř 70 federálních podpůrných programů.

      Někteří náčelníci vládnou s železnou pěstí, disidenty snadno umlčí a vliv byrokratů a politiků si neméně snadno kupují. S jejich požehnáním vytvářejí virtuální rezervace, zejména v blízkosti dálnic a velkých měst, kam jejich domorodá noha dřív nikdy nešlápla. Tak si například kmen Wyandotte v Oklahomě pořídil filiálku ve vzdáleném Kansasu. Kmen Seminole na jižním konci Floridy buduje kasina hodně daleko od své rezervace. Jeho náčelník James E.Billie, též folkový zpěvák a zápasník s aligátory, je s ročním platem 330.000 dolarů nejlíp placený zvolený funkcionář Floridy - pobírá víc než guvernér, Bushův bratr. Pro kmen čili pro sebe koupil tryskové letadlo a eskadru helikoptér.  Každý radní má k dispozici osobní fond (5 mil.), Billie má ovšem fond větší (15 mil.).

      A nejvíc vydělávají outsideři, kteří s indiánstvím nemají vůbec nic společného – finančníci, právníci, poradci, konzultanti, lobbyisté, manažeři těch komplikovaných podniků. Vtlačil se tam například stařičký Číňan Lim Goh Tong z Malajsie, pobírající mnohé miliony. Českému čtenáři bude spíš povědomá existence Solomona Kerznera, údajně nejbohatšího muže v Jižní Africe, který pohádkově vydělal na apartheidu zřizováním luxusních enkláv v bantustanech poskytovat jinde zakázaná potěšení. Tak vzniklo Sun City, kde zpíval Frank Sinatra a kam jel na turnaj Ivan Lendl (čímž porušil mezinárodní bojkot, rozezlel ČSSR a to prý dost přispělo k jeho rozhodnutí trvale se přesunout do USA). Kerznerovou zásluhou vznikl v tom pramálo indiánském Connecticutu po dohodě s kmenem Mohycan (patrně ti poslední Mohykáni) komplex Mohycan Sun, s prostorem větším než slavné podniky Mirage, Stardust a Tropicana v Las Vegas dohromady,  s ročním obratem přesahujícím miliardu dolarů.

 

Náznak trochy naděje

      Nicneděláním, spoléháním na něčí podporu, nemůže úspěšně existovat jedinec, natož národ. Leckde se Indiáni rozhlížejí i jiným směrem než pouze k hazardním hrám. Skull Valley Goshute Nation, kmen se 100 členy v poušti v Utahu, se vyhlásil za suverénní národ a nabídl za úplatu část svého území jako skládku nukleárního odpadu.
Někdejší legendární strážci přírody se stávají správci pohřbeného jedovatého materiálu.

      Za nejkonstruktivnější iniciativu lze pokládat počínání Gregga Bourlanda, indiánským jménem Eagles Watch Over Him (Orlové na něj dohlížejí) , náčelníka kmene Cheyenne River Sioux ve státě Jižní Dakota. Na rozdíl od svého předchůdce, který se zajímal pouze o příliv federálních fondů, Bourlandovi se podařilo kmenem pohnout, i bez kasina zredukovat nezaměstnanost z 75 na 25 procent a snížit z 500 na 150 počet rodin žijících z veřejné podpory. Cílem je self-sufficiency, soběstačnost. Postavit se na vlastní nohy. Již si tam postavili ranč na pěstování buvolů a různá užitečná zařízení jako například fitnes centrum pro zachraňované alkoholiky. Kmen se pouští do moderního komunikačního počínání (internet service provider, data-processing) a k takovým krokům jim pomáhá gigant CISCO. Kéž by přibývalo takových společností a kurážlivých hlav, na něž orli dohlížejí.


 

K O  N  E  C