wz

 

Demografie a íránský imperiální projekt
Autor: Bohumil Polívka | Publikováno: 13.10.2005 | Rubrika: Svět

Do poloviny tohoto století způsobí stárnoucí populace těžké nepříjemnosti ve Spojených státech a extrémní problémy v Japonsku a Evropě. Ale tentýž trend rozvrátí křehké ekonomiky islámského světa, a pravděpodobně uvrhne mnoho zemí do sociálního chaosu.

Dá se předpokládat, že v roce 2050 bude neproduktivní populace starších lidí tvořit téměř třetinu populace některých muslimských zemi, zejména Íránu - a v polovině století se bude blížit americkému poměru závislosti (podíl nevýdělečně činných na ostatní populaci). Ale bude jedna věc čelit takovému problému s americkým hrubým domácím produktem ve výši 40 000 dolarů na hlavu a docela jiná čelit mu s iránským HDP na hlavu 7000 dolarů - obzvlášť vezmeme-li v úvahu možnost, že Irán přestane vyvážet ropu ještě předtím než populační krize udeří.

Průmyslově vyspělé země před sebou mají pravděpodobné selhání svého penzijního systému. Ale co se stane zemím, které žádný takový systém nemají, kde přebírá péči o zestárlé a slabé tradiční společnost? V tomto případě to bude tato společnost, jež se zhroutí, děsivě a nenávratně. Níže uvádím potřebná čísla.

V nedávném eseji jsem argumentoval, že klesající míra přírůstku muslimské populace dává islamistům jenom jednu generaci, v níž se mohou pokusit o svůj cíl globální teokracie (The demographics of radical Islam, 23. srpna). Muslimská míra porodnosti padá spolu s tím, jak gramotnost stoupá, to je s tím, jak moderní svět proniká do tradiční společnosti. Islámská tradiční společnost je natolik křehká, že se rozdrolí, jakmile se ženy naučí číst.

Ale islamisté nehodlají čekat, až se tradiční společnost rozklíží. Hluboce jsem podcenil nového prezidenta Iránu, Mahmúda Ahmadinedžada, ve svém nedávném článku o iránských volbách (Iran: The living fossils' vengeance, 28. června).

V programech zveřejněných 15. srpna Ahmadinedžad představil odpověď, hodnou Adolfa Hitlera nebo J. V. Stalina, na nevyhnutelný rozklad íránské tradiční společnosti. Hodlá zredukovat počet vesnic ze současných 66 000 na pouhých 10 000, a přesídlit přitom 30 milionů Íránců. Taková je preventivní odpověď vlády na nevyhnutelnou depopulaci íránského venkova, v souladu s jejím totalitárním programem, zahrnujícím všechny aspekty íránské společnosti.

Jak napsal Amir Taheri v Arab News 20 srpna: "Ahmadínedžad chce, aby stát hrál ústřední roli ve všech oblastech lidského života, a zdůrazňuje důležitost centrálního plánování. Stát by byl s občany od narození až do smrti, staral by se o jejich zdraví, vzdělání, blahobyt a volný čas. Povede je k tomu, co mají číst a psát a jaké jiné kulturní produkty konzumovat, tak, aby se nenakazili západními idejemi."

Přeměně podoby iránské populace, ústřední bod v domácím programu nové vlády, by se mělo rozumět jako druhé straně iránské jaderné mince. Jak radikální přesídlování Íránců tak agresivní zahraniční politika představují odpověď na přicházející krizi.

Írán tvrdí, že musí vyvinout nukleární energii, aby nahradil zmenšující se export ropy. Zdá se jisté, že její export bude ostře padat, podle iránských odhadů; do roku 2020 možná až k nule. Ale motivy Iránu pro získání jaderné energie nejsou jen ekonomické, ale rovněž strategické. Jako Hitler a Stalin, Ahmadínedžad pohlíží na imperiální expanzi jako na řešení domácí ekonomické krize.

Irán chce de facto získat kontrolu na Irákem skrze jeho nastupující šítskou minoritu (sic!), a počítá rovněž s ovládnutím na ropu bohaté části Saudské Arábie, kde šíité tvoří majoritu. Jak napsal Pepe Escobar reportér činný v Teheránu (Iran takes over Pipelineistan, 10. září), Ahmadinedžad chce z Iránu udělat regionální velmoc ne jenom v produkci ropy, ale i v transportu, skrze navrhovaný ropovod přes Irák a Sýrii.

Může to vypadat jako zoufalá hra, ale okolnosti si zoufalou hru vynucují. Volba Ahmadínedžada nebyla pro Iránce krokem zpátky, jak jsem dříve napsal s přezíravostí, jež při pohledu zpět zabolí. Porozuměl situaci svojí země, a rozhodl se jí čelit zpříma. Washington, pokud mohu říci, nemá nejmenší představu, jakého protivníka před sebou vlastně má. Mělo se za to, že iránští disidenti budou svou zemi tlačit směrem k demokratizaci, podle modelu sovětské glasnosti, a nakažlivost nové demokracie v Iráku měla proces urychlit. Ahmadínedžadův nástup Washington naprosto zaskočil. Nyní neexistuje nic zřejmého, co by Spojené státy mohly udělat, aby snížili iránský vliv mezi iráckými šíity, nebo zabránit Íránu v cestě za jadernými ambicemi.

Stoupající poměr závislosti seniorů, tedy podíl lidí nevýdělečně činných na celkové populaci, dal na Západě vzniknout celém žánru apokalyptické literatury: vlády budou zvyšovat daně, znehodnocovat měnu, škrtat penze a tlouct kolem sebe v beznaději spolu s tím, jak náklady na podporu stoupajícího počtu senior&ů; porostou. Ve Spojených státech nyní penzisté představují 18 procent populace, ale v roce 2050 jich podle střední projekce OSN už bude 33%. Jinými slovy, dalších plných 15% populace bude vyžadovat podporu od zbylého obyvatelstva.

Přesunout plných 15% obyvatel z řad pracujících do výslužby uvalí na americké daňové poplatníky nepříjemné břemeno, tolik je jisté. Ale přesun v případě muslimských zemí je mnohem horší. Mezi roky 2005 a 2050, přesun od pracujících k penzistům zahrne 21% Iránců, 19% Turků a Indonésanů, a 20% Alžířanů. To už je skoro tak špatné jako úděl Německa, kde podíl důchodců stoupne z 28% v roce 2005 na 50% v roce 2050.

Každý zaměstnaný německý pracovník bude muset v roce 2050 živit jednoho penzistu. Jednoduchým způsobem lze tento problém vyjádřit tak, že německá produktivita musí růst o 0,8 procenta ročně až do roku 2050, aby se alespoň udržel stejný životní standard, neboť taková je míra růstu produktivity, která by umožnila nižšímu počtu německých pracovních sil vytvořit stejný objem zboží a služeb. To není nemyslitelné - během 90. let německá produktivita tímto způsobem rostla. Růst produktivity v arabském světě a Iránu byl nízký nebo negativní, a není pravděpodobné, že se zlepší.

Jak jsem pozoroval ve své červnové analýze iránských prezidentských voleb, "z ekonomického hlediska je Írán obludou na rozhraní dvou světů, je takříkajíc ropným vrtem připojeným k železným plicím, podporujícím subsidiemi venkovskou populaci, která již ztratila životaschopnost. Ropa a zemní plyn každému Iránci každoročně přinášejí 1300 dolarů, zhruba pětinu HDP na hlavu. Islámská republika vydává toto bohatství, aby udržela naživu svou skomírající ekonomiku. Vládní útraty během posledních čtyř let stouply 4,5 násobně, financovány skrze tiskárnu centrální banky, což vyhnalo inflaci až na 15% p.a. (per annum), zatímco nezaměstnanost se drží na 11%.

Ultraislamistický iránský režim nemá nejmenší naději zmírnit krizi růstem produktivity. Namísto toho se uchyluje k totalitárním metodám, které neumenší bolest, ale jenom zadusí křik. Írán si představuje regionální šíitskou říši, zaštítěnou jaderným arzenálem. A Washington, pokud mohu říci, nemá ani ponětí o tom, co se to vlastně děje.

Nehledě na Írán, populační dynamika popsaná výše povede spíš k většímu než menšímu množství teroristických akcí.

Jedna myšlenková škola, reprezentovaná kupříkladu Danielem Pipesem, zastává názor, že "terorismus škodí tiché práci politického islamismu", jak Pipes napsal 3.srpna v New York Sunu: "V klidných dobách se organizace jako Britská muslimská rada nebo Rada americko-islámských vztahů mohou efektivně věnovat své práci a prosazovat agendu, jejímž cílem je učinit islám dominantním a nastolit dhimmitude (nadřazenost muslimů nad podrobenými nevěřícími)). Obyvatelé Západu obecně reagují tak, jak se to předpokládá od žáby pomalu vařené zaživa - nevšimnou si ničeho zvláštního."

Myslím, že se Pipes mýlí: islamisté budou muset udeřit rychle a rozhodně, nejen aby pomohli svojí věci na Západě, ale také, aby konsolidovali svou moc v domovských zemích, z nichž se stabilita již zanedlouho vytratí.

Převzato z http://www.atimes.com/atimes/Middle_East/GI13Ak01.html by Spengler, přeložil Bohumil Polívka