wz

 

USA: Jak historie ohodnotí prezidenta Bushe?

Bush může být historií vyhodnocen jako jeden z největších amerických prezidentů.

31. října 2005 Komentátoři světových médií už píší nekrology pro George W. Bushe. Koneckonců píší je od jeho prvního zvolení do prezidentské funkce. Mají teď dobré důvody. Věci se pro prezidenta nevytváří příznivě. Průzkum veřejného mínění uprostřed října 2005 ukazoval, že 53% Američanů s prezidentem nesouhlasí a jen 42% s ním souhlasí. To už je velký rozdíl.


 


Prezidentův nejpřednější úkol, který na sebe vzal po opětném zvolení, byla reforma Social Security (tedy nákladného federálního sociálního zabezpečení pro staré a invalidní občany). Dnes už je jasné, že prezidentovy návrhy s částečnou privatizací téměř sedmdesát let starého systému neprojdou Kongresem. Jeho Republikánská strana je pošpiněna korupčními skandály bývalého vůdce většiny ve sněmovně Toma DeLaye a nejen jeho. Bílý dům je obviňován z rozdělování státních úřadu intimním přátelům. Dokonce konzervativci opoustili prezidenta v kauze jeho nominace kandidátky pro Nejvyšší soud. Atd. Atd.

Jenže, na tom všem nemusí záležet, píše komentátor Max Boot z Rady zahraničních vztahů ve svém článku v Los Angeles Times, a Bush může být historií vyhodnocen jako jeden z největších amerických prezidentů a vůdců Západu. Plně s jeho názorem souhlasím. Vzpomeňme prezidenta Ronalda Reagana z osmdesátých let a připomeňme si, jak si on stál uprostřed svého druhého prezidentského termínu? "Velký komunikátor" byl tehdy pošpiněn skandálem s nezákonnými dodávkami zbraní a peněz antisandinistickým Contra v Nikaragui. (Demokratický exil v USA, včetně českých republikánských klubů, však ústavnost tohoto prokomunistického zákona zpochybňoval, podporoval soukromé dodávky pro Contra a stál při prezidentových lidech.) Američtí konzervativci byli v té době rozčarováni neochotou prezidenta Reagana snížit státní výdaje na vnitroamerické účely a na druhé straně jeho ochotou jednat s novým sovětským generálním tajemníkem Michailem Gorbačovem, který tehdy ještě vedl prokomunistickou válku v Afghánistánu. Ve volbách do Senátu v roce 1986 demokraté zabodovali a získali v něm většinu. Tento Senát pak nedoporučil Reaganovu nominaci Roberta Borka do Nejvyššího soudu a právě křídlo republikánů se pak rozhořčilo, když jmenoval místo něho poměrně liberálního Anthonyho Kennedyho.

Všechny tyto Reaganovy porážky se ukázaly být nedůležité a neohrozily konečný výsledek jeho vládnutí. Minulý rok, v době jeho úmrtí, byl Ronald Reagan oslavován jako vítěz studené války, letos byl v televizní anketě vyhlášen za největšího Američana všech dob a je považován za politika, který v osmdesátých letech dokázal oživit stagnující americkou ekonomii (ze které pak nejvíce těžila administrativa Billa Clintona). Na pohřeb prezidenta Reagana přiletěl i Michail Gorbacov a přiznal zemřelému prezidentovi kredit za "výkop k ukončení studené války".

Podobně odkaz prezidenta Bushe nebude posuzován podle toho, koho jmenoval do Nejvyššího soudu, jak rychle reagovala jeho administrativa na katastrofu způsobenou hurikánem Katarinou (která vláda na světě by byla schopna reagovat na katastrofu na tak rozsáhlém území rychleji?) a jak velký státní dluh vznikl za doby jeho administrativy. Potomci budou hodnotit celkový výsledek jeho vlády - jeho úspěch či neúspěch v udržení svobody a bezpečnosti pro obyvatelé Spojených státu (a tím i Západu) a podle hospodářské prosperity.

Co shledají? Navzdory nahromadění nepříznivých okolností, včetně škod způsobených přírodními katastrofami a vysokými cenami paliv, ekonomie Spojených států zatím zůstává velmi silnou. Podle posledních statistik její růst dosahuje zdravých 3,3%, nezaměstnanost je 5,1% a inflace je sice na vzestupu, ale mezi 4-5%. S výjimkou inflace předstihují Spojené státy ostatní industrializované státy v nejdůležitějších ekonomických parametrech. V eurozóně je například hospodářský růst velmi nízký, pouze 2%, a nezaměstnanost je už po řadu let kolem 9%. Ekonomie je ve Spojených státech do značně míry mimo kontrolu prezidenta, ale jeho snížení daní pomohlo zastavit ekonomický pokles, který začal už v posledních měsících vlády prezidenta Billa Clintona.

Je jasné, ale musí to být zdůrazněno, že druhý útok muslimských teroristů na území Spojených států se po 11. září 2001 nekonal. Bylo to i díky nákladným bezpečnostním opatřením, které zavedla Bushova administrativě na federální úrovni. To se může samozřejmě ještě změnit (hranice Spojených států s Mexikem a Kanadou jsou tisíce kilometrů dlouhé a těžko uhlídatelné). Několika útokům bylo zabráněno v jejich zárodku (s výjimkou dopisu s antraxem) ve spolupráci s našimi spojenci. Druhotné cíle teroristů, včetně Velké Británie, Španělska a Indonézie, však přes veškerá opatření tamních vlád zasaženy byly. Někdo to může považovat za náhodu, ale nicméně president Bush zaslouží kredit za aktivní boj proti teroristům jak doma, tak v zemích jeho vzniku a za udržení Spojených států bezpečnými - alespoň do dnešních dnů.

Jestliže se budou věci vyvíjet stále tak jako v posledních měsících, president Bush zaslouží vysoké ocenění za porážku Talibanu a nastolení demokratické vlády v Afghánistánu s minimálními ztrátami amerických životů (padlo tam dosud asi 200 amerických vojáků). Američané tam asi bojovali na správné straně, když uvážíme, že Afghánistán má přibližně 26 miliónů obyvatel. Porovnejte to s obrovskými ztrátami Sovětského svazu, když se snažil podmanit si tuto zem. Sovětských vojáků tam padlo podle odhadů přes 15 000.

Situace v Iráku je složitější a američtí občané jsou rozděleni zhruba na dva stejné tábory, jedni se domnívají, že tato země spěje k dobrému, druhá polovina že ke špatnému konci. Diktátor Saddam Husajn, zločinec Hitlerova a Stalinova ražení, byl rychle poražen. Armáda tohoto státu s 25 milióny obyvatel příliš usilovně za socialistickou stranu Baas a svého diktátora nebojovala. Američané dosáhli vojenského vítězství pouze se ztrátami asi 800 vojáků. Bohužel, dalších 1 200 amerických životů, stovky životů spojeneckých vojáků a tisíce iráckých civilistů a milicionářů mají na svědomí iracionální muslimští teroristé.

Tomu, aby se osvobozený Irák postavil na vlastní nohy, brání řada nepříznivých faktorů včetně nedostatku elektřiny, velké korupce a zastrašování vražednými útoky teroristů. Ale v Iráku proběhla také řada událostí, které mohou vést k optimismu. Konaly se tam, navzdory všem hrozbám teroristů, už dvoje celostátní volby za velké účasti voličů (přes 60%). Na podmínky Blízkého východu byla schválena poměrně liberální ústava. Návrh nové ústavy nebyl přijat jen ve dvou z osmnácti iráckých provincii. Kritici prohlašují, že nová ústava povede k rozdělení země, ale není to také cesta k federální struktuře státu, která je zapotřebí k udržení znepřátelených etnických a náboženských skupin dohromady bez biče sadistického diktátora v Bagdádu? V každém případě schopnost Iráčanů spolupracovat, i když nedokonale, reprezentuje podstatný pokrok v zemi, která musela po dlouhá desetiletí žít pod tyranií. Jiným pozitivním jevem je rostoucí kompetence irácké armády, která stále hraje větší roli v operacích proti teroristům na území od Bagdádu k západní hranici.

Není ovšem žádná záruka v konečný úspěch, ale jestliže Spojené státy budou plnit svoje závazky po delší dobu, jazýček na váze nepříznivých a kladných jevů se přikloní k iráckým demokratům a proti diktátu muslimských teroristů, jejichž útoky odsuzuje zdrcující většina Iráčanů. Snad z toho důvodů 78% obyvatel Iráku očekává, že se jejich situace do roka zlepší, a jenom 10% si myslí, že se zhorší (podle posledního průzkumu organizace International Republican Institute).

Jestliže se tyto naděje převážně většiny Iráčanů splní, velmi to pomůže i prezidentu Bushovi zlepšit si svoji reputaci mezi americkými občany. Ti totiž rádi zapomínají, že demokratický Irák sotva použije svoje obrovské zisky za ropu proti Západu. Saddam Husajn utrácel milióny dolarů na úplatky a podporu palestinských sebevrahů i z fondu "Oil-for-Food", povoleného OSN pro výživu děti a nákup léků v době po prohrané válce o Kuvajt. To byl právě nejdůležitější strategický cíl Spojených státu, Velké Británie a jejich spojenců, aby bylo zabráněno všeho zla schopnému Husajnovi použít svoje potenciální obrovské zisky z prodeje nafty na zničení Západu. Odhodlání a konečně odstranění Husejna, kterému teď žaloba klade za vinu vyvolání dvou válek a zničení dvou miliónů životů, přinesla už své ovoce i jinde. Libye se svým diktátorem Kaddáfím se zřekla podpory terorismu, Sýrie se stáhla z Libanonu a i Palestinci si snad uvědomili, že se jim za prezidenta Bushe a premiéra Blaira nepodaří zničit Izrael, ať si již jejich spojenec, íránský fanatický prezident, vykřikuje co chce.

Při troše politického štěstí vyjde prezident George W. Bush že všech svých těžkostí jako úspěšný a odvážný obránce západní civilizace a historie ho jistě ocení neméně tak vysoko, jako ocenila prezidenta Ronalda Reagana.

 

Jiří Brünner