wz

Gruzínská lekce síly

16. srpna 2008

 


 
Síla násilí vězí v hrůzách tušeného. Jakmile k opravdovému použití násilí dojde, jeho dosah je podstatně umenšen. Tak tuhle poučku znali v raném novověku úspěšní inkvizitoři. Seznámit by se s ní měly na samém počátku i úspěšné velmoci našeho věku. Jinak se o ní dozví se zpožděním jako neúspěšné kolosy na hliněných nohách.

 

Nejprve se s výše zmíněnou pravdou střetly Spojené státy v Iráku. Dobrá víra transformovat Irák v příkladnou demokracii pro zbylé arabské státy narazila na odpor většiny světové veřejnosti, německých a francouzských spojenců z NATO, muslimů, kteří začali podléhat tezím Usámy bin Ládina o americkém „Velkém Satanovi“, a neposledně Iráčanů, pro něž se poválečná obnova zdála být nadmíru zdlouhavá, se spoustou krve a málo známkami stability. Přestože se věci v Iráku nyní vyvíjí směrem k normálu (nehovořím o stavu bezchybné dokonalosti!), na slušné pověsti irácká invaze Spojeným státům nepřidala a někteří uvažují o odchodu Ameriky z pozice supervelmoci. To ovšem ukáží až příští desetiletí.

 

Jestliže je pravidlo o nevyzpytatelnosti válečné demonstrace síly platné pro Američany, měly by ho ostatní vojensky slabší (a přesto mocné a ctižádostivé) národy brát v potaz stonásob. Irácká lekce způsobila, že se George W. Bush nezmůže při rusko-gruzínském konfliktu na víc než slovní výpady.

 

Čeká-li však na někoho v gruzínské lahvi ukrytý nevítaný džin, jsou to Rusové, kteří se nadšeně vrhli do obnovy imperiálního panství. Měli by ubrat plyn (a možná zařadit zpátečku). V Gruzii jejich mise zdaleka mírově nepůsobí. Nejen v Gruzínech vzbuzují dojem nezvaných okupantů, jejichž „humanitární“ poslání vzalo za své.

 

Invazí do gruzínského vnitrozemí zamýšlel Kreml vyvolat v zahraničí strach z ruské vojenské moci. A to se mu povedlo. Rovněž (to už plán nezahrnoval) potvrdil nutnost Evropy inspirovat se „jestřáby z Pentagonu“ a bezpečnostní politiku nestavět výlučně na poslední místo. Spolupráce v této agendě se Spojenými státy musí nejenom pokračovat, ale dokonce zesílit.

 

Pro Česko je kavkazská krize významná vzhledem k radaru v Brdech, který dvě třetiny občanů nechtějí. Těžko soudit, zda se válka v tak cizokrajné zemi pro Čechy jako je Gruzie viditelně promítne do průzkumů veřejného mínění. Asi málo nebo vůbec. Jedno je přesto jasné. Při dlouhodobém plánování obrany není moudré pokaždé spoléhat na hlas ulice.

 

S pokračující ruskou invazí, která pro vnímání Ruska ve světě dokoná dílo zkázy, si snad část levicových politiků konečně strhne pásku z očí a pohlédne na brdský radar v nových (reálnějších) souvislostech. Pak také jejich voliči zjistí, že Tamášova protiradarová partička klestila cestu kremelské lobby a Tamáš byl jen mizerný šašek na carském dvoře.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského 

 

 

 

 

Vít Procházka