wz

EVROPA: Tři roky v EU

31. května 2007

 

Závažné dopady letitého návyku na komunistické myšlení a chování se u velké části polistopadové politické vrstvy ukázaly a ukazují na jejím vztahu k Evropské unii. Co v propagandě uskutečňované koaliční vládní garniturou předcházelo referendu o vstupu České republiky do EU, byla recidiva komunistické choroby. Zachvátila demokratickou vládu, s ní spjatou politickou a mediální scénu i jí ovlivněnou část veřejnosti.

Šířený obraz dobra a zla neměl s realitou Evropské unie a jejím vztahem k České republice mnoho společného. Byl ale svou pohádkovou naivitou sdělný a přitažlivý: Vstoupíme-li do EU, budeme si žít blahobytně jako západní sousedé. Nevstoupíme-li, staneme se znovu bezmocnou kořistí Ruska nebo Německa. Nesmyslná propaganda opakováním zabrala. NATO, jehož členem ČR byla od března 1999, jako by zmizelo ze světa. V propagandistickém barvotiskovém obrazu zbyla jen EU, anebo konec všem nadějím na lepší život. Kdo mluvil o hrozící ztrátě nedávno získané samostatnosti, byl nápadně vášnivě cejchován na zpátečníka, tmáře a nepřítele lidského štěstí.

Co se v pohádce o EU muselo v první řadě zamlčet a tutlat, byla politická povaha Evropské unie. Tou je v první řadě soustavné odbourávání svobodné demokratické státnosti členů ve prospěch fakticky nedemokratického nadstátního rozhodování. Vládnoucí politická vrstva České republiky se ve vztahu k EU stala uskupením nesvéprávných přitakávačů hlavnímu, nadstátně centralizujícímu proudu Evropské unie vedenému Německem a Francií. Jak to tehdy vyjádřil reprezentativní hlas Ústavu mezinárodních vztahů při Ministerstvu zahraničních věcí, Česká republika se prý musí stát částí tvrdého jádra EU, aby se nedostala na její okraj. Lze si stěží představit jasnější, komunistické období více připomínající rezignaci na svobodnou demokratickou politiku. Její zastánci byli v demagogické logice označováni za extremisty. Česká europropaganda tak obnovila komunistické dělení na světlou avantgardu pokroku a temnou reakci.

Jaký je skutečný dopad vstupu České republiky do EU? Výhody vstupu jsou v zásadě tři. EU byla nucena otevřít se ekonomicky vůči nám tak, jak jsme se vůči ní již dávno otevřeli my. V Německu, Rakousku a některých dalších zemích EU zatím ale přetrvává diskriminační politika proti novým členům. Některé zákony EU z neuvěřitelného množství, jež musela ČR přijmout, dílčím způsobem zlepšily právní kulturu. Přestože se členství v EU vyznačuje převahou nevýhod nad výhodami, působí fakt členství v EU symbolicky, a tím i v praktických dopadech navenek, jako určitá přednost.

Nevýhody členství v EU jsou značné. Česká republika v politickém ohledu opět není svrchovaným státem. Neustále různými cestami přejímá spousty zákonů a norem, jež nevzešly z vůle občanů reprezentované parlamentem. Do EU více přispíváme, než z ní čerpáme. V hospodářsko-obchodní oblasti nemůžeme svobodně uzavírat dohody se státy mimo EU. Evropskou unií jsme vystavováni trvalému nátlaku na naši zahraniční a bezpečnostní politiku. Události kolem americké nabídky postavit u nás radarovou část obranné protiraketové základny chránící nás a spojence to předvedly jako ukázku dnešního evropanského mnichovanství. Po hospodářské stránce jsme se stali členy uskupení, jež stále víc zaostává za USA a dalšími vyspělými ekonomikami. Rozdíl se nyní odhaduje na dvacet let. Rostoucí zaostalost EU nejen za USA je stále patrnější ve vzdělávání. Pokud by měly uspět evropskou civilizaci popírající snahy protlačit zamítnutou evropskou ústavu, převažující nevýhody našeho členství v EU by prudce a nevratně vzrostly.

Jestliže se EU i naším přičiněním nezmění ve skutečně demokratickou organizaci rovnoprávných demokratických států, jednajících a spojujících se ze svobodné demokratické vůle, stane se naše nesvéprávné postavení v EU trvalou skutečností. Současná vláda se o něco takového, tedy o důstojné svéprávné stanovisko České republiky, zjevně snaží, a tím se zásadně liší od předcházejícího servilního přitakávání superstátní fantazii evropského uspořádání u socialisty vedených vládních garnitur. Zřejmě zjistila, že předcházející socialistické vlády a jejich svým původem marxisticko-leninské think-tanky jsou jen dost trapnou obměnou předcházející vazalské připoutanosti Prahy k Moskvě, jako předtím za protektorátu k Berlínu.

 

 

 

 

Miloslav Bednář