„Jsou na zemi kraje, kde je doslova každá píď prosáknutá krví. K takovým krajům patří i severní Kavkaz. Zamyslete se jen nad tímhle: Podle údajů, které sebrala počátkem 19. století, na samém začátku kavkazských válek, ruská vojenská rozvědka - jde tedy o údaje maximálně přesné a spolehlivé - bylo na západním Kavkaze kolem půldruhého milionu Čerkesů a mimo jiné také zhruba stejně Čečenů. Nás Čechů bylo v té době přibližně také tolik, rozhodně byly ty počty srovnatelné. Nás je dnes 10 milionů a Čerkesů kolem 700 tisíc (z toho v Rusku polovic, ostatní v diaspoře) a Čečenů kolem milionu. Plodnost Čechů i Kavkazanů je nejspíš přibližně stejná, znamená to tedy, že by nás i teď mělo být přibližně stejně. Kam se poděli ti Čerkesové a Čečeni, kterých se najednou do tohoto počtu nedostává?“

Tento citát, představující jen dva příklady ruského vybíjení kavkazských národů (mnohé z nich dopadly ještě hůř než Čerkesové a Čečenci), přebírám z článku našeho nejvýznamnějšího kaukazologa prof. Václava Černého „Zopakujme si to“, který vyšel v Literárních novinách č. 8 z 21. 2. 1996. Jedná se o text, který mi jako žádný jiný pomohl porozumět dějinám Kavkazu. Také všechny další citáty, které zde použiji, budou pocházet z tohoto zdroje.

„20. května 1833 publikoval generál Veljaminov svou známou zprávu, v níž píše: 'Postupný zábor nepřátelské země pevnostmi a kozáckými osadami pozvolna vyčerpá síly místních obyvatel, kteří budou omezeni v pohybu a nebudou schopni útočit. Ale vedena pouze těmito prostředky bude válka trvat dlouho, třicet let, a proto je dobré uplatnit druhý způsob. Místní obyvatelstvo je naprosto závislé na úrodě. Proto je třeba každý podzim ničit jejich pole, když úroda uzraje, a během pěti let umřou hlady. K realizaci tohoto plánu je třeba šesti kolon, z nichž v každé bude 6 tisíc pěšáků, tisíc kozáků a 24 děl....' (Kavkazskij sbornik, VII, s. 145). Cíl byl formulován jasně: Kavkazané měli do pěti let umřít hlady. Jak se to realizovalo, o tom viz například L. N. Tolstoj, Hadži Murat.“

V letech 1834-1859 probíhalo na Severním Kavkaze protiruské povstání, vedené imámem Šamilem. Při jeho potlačování ruskou armádou a při dovršování ruského ovládnutí Kavkazu přišlo o život 8 milionů lidí - polovina celé kavkazské populace. Mezi národy, jejichž odboj bylo třeba opakovaně potlačovat, vynikali muslimští Čečenci, patřili k nim ale i křesťanští Gruzínci.

Po pádu carismu roku 1917 začal na Kavkaze kratičký záblesk svobody, během několika let však byl celý region znovu násilně ovládnut Ruskem (tentokrát bolševickým).

Za Stalina byli roku 1944 „vyvezeni z Kavkazu do Střední Asie všichni (doslova všichni, včetně vojáků z fronty!) Čečeni, Ingušové, Balkaři, Karačajci a Kalmyci... Mluvím ovšem pouze o etnických skupinách, které byly deportovány vcelku, kromě nich však bylo stejně deportováno kolem sta tisíc Arménů i Gruzínů...“ Velká část vysídlenců, kteří deportace přežily, se sice mohla později vrátit zpět, ale jejich vesnice a domy mezitím „samozřejmě dostaly nové majitele, ovšemže Rusy“. A v některých případech i Osetince.

Sovětská národnostní politika v oblasti, založená na deportacích obyvatelstva oběma směry (z Kavkazu i na Kavkaz), vytváření umělých správních hranic podle zásady „rozděl a panuj“ atd. se postarala o vznik celé řady „časovaných bomb“, které pak explodovaly po rozpadu Sovětského svazu. Tehdy se sice některé národy zdánlivě osamostatnily, ovšem pouze ty, které shodou okolností měly předtím republiky v rámci SSSR, a nikoli jen autonomní republiky v rámci Ruska (pokus Čečenců o uplatnění práva na sebeurčení byl potrestán dvěma vyhlazovacími válkami). I ve vztahu k „nezávislým“ státům bývalého Sovětského svazu ale Rusům nadále zůstal bezpočet mocenských možností v rámci využívání národnostních rozporů, které sami vytvořili. Profesor Černý o tom roku 1996 napsal:

„Zas jedna rafinovaně založená časovaná bomba - Karabágh. Prigorodnyj rajon v Osetii, celá jižní Osetie, Abcházie - kolik jich ještě vybuchne? Všechny byly založeny vynikajícími odborníky - a nejhorší je, že ti, kteří je odpálili, se tam teď vracejí jako 'mirotvorčeskije sily' a dožadují se modrých baretů a platů v dolarech.“

Ruští „mírotvorci“ pod záminkou dohlížení na mír mezi Gruzínci a proruskými separatisty dál pokračovali v politice okupací a anexí. Umožnili tak Kremlu zachovat si kontrolu nad kavkazskými ropovody a držet v šachu neposlušné Gruzínce. Válka, která dnes v Gruzii zuří, představuje jen další z řady nekonečných kavkazských konfliktů. Jejich společným jmenovatelem vždy byla, je a bude imperiální politika Moskvy, přesvědčené o svém právu rozhodovat o osudech kavkazských zemí a národů.

Může tato strašná historie někdy skončit? Podle mého názoru pouze v případě, že by ve všech „krizových“ oblastech Kavkazu byly rozmístěny opravdové mírové sbory - nezávislé mezinárodní síly, jejichž cílem by nebylo prosazovat politiku Ruska, ale naopak vykazovat Rusko do patřičných mezí.