wz

ZPRÁVA O ZRODU VELMOCI

V roce 2005 předstihla čínská ekonomika Francii, letos překoná Velkou Británii a v roce 2010 dožene svým objemem Německo. O pět let později Japonsko a v roce 2033 celou Evropu dohromady. Samozřejmě, jsou to jenom prognózy. Ale stojí za to. V roce 2020 navštíví Evropu až sto miliónů čínských turistů a v roce 2031 dosáhne čistý příjem na hlavu v Číně úrovně Spojených států. To nejlepší nakonec: mají tu největší ruské kolo. Již dnes.Všechno, co v posledních letech v Číně vzniká, musí být největší, nejdelší nebo nejvyšší. Největší vodní dílo - Tři soutěsky na veletoku Jang-c’-ťiang (více než milión lidí kvůli němu ztratilo domov), nejdelší most zavěšený na ocelových lanech, nejrychlejší magnetická rychlodráha v Šanghaji a samozřejmě -protože Čína, okouzlená technikou i svou schopností podmanit si ji, se chce bavit - nejvyšší ruské kolo v Nan-čchangu. Je vysoké 160 metrů. Pro srovnání: to londýnské, na světě druhé nejvyšší, jen 135 metrů. Ovšem rozměry hmotných věcí -šanghajských mrakodrapů i ruských kol - jsou veskrze měřitelné. Na rozdíl od fantastických předpovědí, které v souvislosti s Čínou chrlí zapálení futurologové a prognostici. Milují čísla! A Čína jich nabízí tolik! Proč jich každý den neupustit alespoň hrst do novin a tiskových agentur?

 

ČÍNSKÁ BUDOUCNOST

 

Jedni hovoří o stagnaci, nepokojích a chaosu - propast mezi městem a vesnicí je v Číně největší na světě (spolu se Zimbabwe) a rozdíl v životní úrovni mezi městy na jižním pobřeží a vesnicemi na severozápadě země je stejný jako mezi Spojenými státy a severní Afrikou. „V průměru je kupní síla na venkově třikrát nižší než ve městech,“ říká Praveen Ramachandra z pekingské centrály nadnárodní společnosti Millward Brown. Druzí sní o neustávajícím ekonomickém růstu a vyrovnání životní úrovně západních zemí.

 

Vítejte v Šanghaji. Vítejte v čínském kapitalismu.

Foto: Jan Šibík

První mluví o čínské agresi, celosvětové energetické krizi a surovinových válkách - vždyť při současném tempu rozvoje spotřebuje Čína ve třicátých letech jedenadvacátého století více ropy, než se jí dnes na světě vytěží, dvojnásobek současné výroby papíru a dvě třetiny světové produkce obilí. Druzí věří v rozvoj technologií, které energetickou náročnost čínského hospodářství zbrzdí. Ti největší snílci pak v čínský projekt dobývání energie z hélia 3, obsaženého v prachu na povrchu Měsíce.

Jedni hovoří o ekologické katastrofě, druzí o tom, že jedině bohatý stát - jímž se Čína vbrzku stane - může ekologické hříchy napravit.

Někteří tvrdí, že tržní hospodářství přivede komunistickou vládu k zániku. Jiní argumentují, že blahobyt její postavení jenom upevní a legitimuje.

Ve skutečnosti jedni ani druzí nedohlédnou za obzor deseti nebo dvaceti let. Nevědí nic. A jisté zůstává jenom to, že svět - řekněme to opatrně: nějakým způsobem souvisejícím se vzestupem Číny - projde v nejbližších letech nebývalou a dalekosáhlou proměnou.

Nejodvážnější (a z našeho pohledu jistě nejchmurnější) vizionáři, jako bývalý úředník Reaganovy administrativy Clyde Prestowitz, mluví o úpadku a zhroucení západní průmyslové výroby. A pojďme ještě dál - o tom, že se těžiště lidského vývoje definitivně přesune z Evropy, jako se kdysi přesunulo z Mezopotámie a Egypta do evropského Středomoří a pak dál na sever a západ. Evropa zůstane zajímavou, ale odlehlou provincií plnou památek. Nastane pacifický věk, jehož vůdčí silou bude Čína.

Čína, ne Amerika!

Ani Japonsko!

A tak - s trochou nadsázky a jistě neskromnou ambicí pojmout na několika stránkách to, o čem byly napsány desítky knih, rozhodnut však klást více otázky než hledat odpovědi - stojím nyní před Branou nebeského klidu na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men), na níž stále visí idealizovaný obraz Mao Ce-tunga, jednoho z největších vrahů světové historie, a žádám, s ohledem na budoucnost vlastně spíš prosím: Ukažte mi ten zázrak, kterého se jedni obávají a druzí ho vzývají! Ukažte mi, jak se rodí světová velmoc!

 

SEDM DÍLŮ DOBRÉHO

 

„Na severu byla bouře,“ oznamuje muž stroze. Má starý vojenský kabát s vysoko vyhrnutým límcem a dvouřadým zapínáním. Utápí se v něm. Za chvíli nevidím ani jeho oči.

Je zima.

Vítr vztekle tluče rudými prapory. Jako by je nenáviděl.

Na schodech Velké síně lidu - sídla čínského parlamentu - stojí jediný voják. Bez hnutí, v pozoru. Ještě včera tu poslanci dosazení komunistickou stranou jednali o další pětiletce. Svorně hlasovali o zrušení zemědělské daně.

A slíbili rolníkům: Bude líp!

Ale teď je noc. Náměstí nebeského klidu je pusté a bez lidí obrovské. Vítr stáčí prsteny prachu, zapomenutých úlomků předešlého dne, kolem Obelisku lidových hrdinů a muž ve vojenském kabátě s vysoko zdviženým límcem mi podává Rudou knížku Mao Ce-tungových výroků.

Budeme smlouvat o její cenu.

Vážně, jakou má hodnotu? Třicet let po smrti Velkého kormidelníka (nesmát se, jen se nesmát!), který došel v naplňování komunistických ideálů dál než kdokoli jiný. Šílence a fantasty, jenž nahnal zemědělce do komun, zavedl společné stravování (jednoduše sebral lidem na venkově nádobí a přetavil ho na železnou rudu), nařídil společné stáří v Domech štěstí. Rozhodl se odměňovat podle potřeb, nikoli podle zásluh a vykonané práce - tak o tom přece Marx a Lenin snili. A čas na odpočinek stanovil na šest hodin spánku jednou za dva dny. Tohle bláznovství pojmenoval Velký skok. A způsobilo hladomor, při kterém zahynulo v letech 1959-1961 dvacet pět miliónů lidí. V některých částech země až čtvrtina populace, rozšířil se kanibalismus a obchod s lidmi. Ale to nic. „Ať už došlo k jakémukoliv pochybení, diktatura proletariátu je pro lidové masy vždy mnohem prospěšnější než diktatura buržoazie.“ Zřejmě i smrt je za takových okolností darem! Jenže spády šíleného vůdce tím neskončily. Mao bojoval proti pravičákům, zvlášť zavrženíhodným intelektuálům i vrabcům - byli tak dlouho plašeni ze střech a větví stromů, až vyčerpáni padali na zem. V roce 1966 zapálil plamen Velké proletářské kulturní revoluce. Zdivočelá mládež sdružená v Rudých gardách vraždila, drancovala památky z císařských dob, pálila celé knihovny. „Jen stěží bychom našli školu, kde by žáci nemučili a nezabíjeli své učitele,“ píše o období, které svou nejbrutálnější energii vydalo do konce šedesátých let, ale formálně trvalo až do Mao Ce-tungovy smrti v září 1976, britský novinář Jonathan Mirsky, autor řady knih o Číně. Takže je to legitimní otázka. Jakou mají myšlenky a výroky koncentrované do malé červené knížky, která prý - v oněch dobách - dokázala vyléčit nemocné a invalidy, jakou mají dnes hodnotu? „Padesát jüanů.“ „Opravdu ne. To je hloupé. Možná pět - pět jüanů.“ „Ale pane, to je první vydání z roku 1964. Alespoň třicet jüanů.“ „Deset.“ - Nedej svou kůži lacino, cizinče. Jak cena klesá, začínáš tušit, že jedinou hodnotou této knihy je tvoje touha, perverzní touha svírat bizarní relikvii v kapse. „Patnáct.“ „Dobrá, patnáct čínských jüanů.“ To obnáší pět jízdenek pekingského metra, jeden pořádný hamburger nebo tři plechovky piva. Vše z Mao Ce-tungových myšlenek již bylo popřeno. „Naším cílem je kapitalismus zničit a vymazat ho ze zemského povrchu.“ Směšné. Nezbylo nic. Zhola nic. A přece nad Branou nebeského klidu dál září Mao Ce-tungův portrét a k jeho mauzoleu na druhém konci náměstí směřují v sevřeném pětistupu davy návštěvníků.

Proč?

Napadá mě jediná odpověď. Co by zbylo z čínského komunismu, kdyby vůdci strany zatratili i Mao Ce-tunga? Když stále více podniků vlastní soukromý kapitál a podnikatelé vstupují po tisících do komunistické strany? Fakticky neexistuje všeobecné zdravotní pojištění ani sociální zabezpečení - podle údajů Čínské akademie společenských věd musela čtvrtina obyvatel odmítnout ošetření kvůli nedostatku finančních prostředků. Co by zbylo z kdysi tak velkohubé ideologie? A co ze života lidí, již jí zasvětili celý život? Když ulice jako Si-tan v Pekingu a Nan-ťing v Šanghaji překryly barevné neóny do mnohapatrové výše a školáci se učí na reklamních štítech světových značek latinskou abecedu.

C - O - C - A - C - O - L - A M - C - D - O - N - A - L - D K - F - C Vše západní je hodno napodobení (a bělicí krémy posunují o milimetrový krůček i pokožku k vysněnému ideálu). Lačné ruce sexshopů vtahují chodce do svých útrob a z televizních obrazovek oklepávají svůj makeup do malých čínských bytů americké hvězdy.

Zvolte nejkrásnější herečku.

Anita Ekbergová?

Sophia Lorenová?

Sharon Stoneová?

Čína vybírá a uhranutě sleduje soutěž začínajících zpěváků - Čína volí SuperStar! Co by zbylo z čínského komunismu, kdyby vůdci zatratili i Mao Ce-tunga? Z ambiciózního návodu na svět, jenž učinil hospodaření socialistické, kulturu socialistickou, sport socialistický, vaření socialistické, dokonce i pohlavní život veskrze socialistický. Nic. Jen metoda totalitní vlády. Systém převodových pák a kol -mechanismus moci, který se shodou okolností nazývá komunistický, ale o žádný komunismus mu přirozeně nejde. Cenzura. Tajná policie. Vyprázdněná forma, zbavená jakéhokoliv obsahu. Jenže nestalo se právě tohle? Přes pokrytecké lpění na Mao Ce-tungově památce (oficiální postoj komunistické strany z roku 1981 mluví o sedmi dílech dobrého a třech dílech špatného v jeho životě), na pionýrských šátcích a bolševické hatmatilce? Přes oprášení starých kampaní plných kritiky a sebekritiky, při nichž promítají členům strany dokumentární film o zhroucení komunismu v Sovětském svazu? Nestalo se to už dávno? Je noc a Tchien-an-menem fouká studený vítr.

JEJICH POSLEDNÍ BOJ

Tak tedy konec.

Stará žena sedí na zaprášené pohovce, kterou sousedi nebo dělníci vyvlekli z trosek domku, a smutně se dívá před sebe. Utečou minuty. Potom nakreslí do prachu na polštáři čáru, po ní další - několik čínských znaků. S uspokojením sleduje, jak za bříškem prstu zůstává obnažená barva koženky, ale přítomnost ji znovu pohltí - muž na druhé straně ulice zakřičí. Patří k ní. Určitě ano, její vrásky pokračují v jeho obličeji. Na velký dvoukolák nakládá několik kusů nábytku, přivazuje starý stolek za vyřezávané dračí hlavy (drak byl symbolem císaře, syna nebes - jak k tomu starý muž patří?), košťata a zrezivělé klece na kanáry. Dřív v nich choval zpěvné ptáky. A chodil s nimi každé ráno do parku, jak to lidé v Pekingu dělají. Ale teď je se vším konec. Další čtvrť tradičních domků - si-che-jüanů -, úzkých uliček směřujících takřka bez výjimky od východu na západ - chu-tchungů - bere za své. Kolik jich ještě zbývá?

Možná třetina. Ale žije v nich každý čtvrtý obyvatel Pekingu. V šedivých, nevzhledných domcích se společným dvorkem a záchodem v každé ulici. Většinou vznikly po roce 1949, ty starší komunisté znárodnili a v jediném domě bydlí pět nebo šest rodin. Tolik se nehodí do tváře velkoměsta. Zvlášť když s takovou vášní a zaujetím nahlíží do zrcadla, opájí se vlastní krásou a technickou dokonalostí jako Peking. Už ta jejich velikost a barva! A přece, tak jako hájíme slabé a soucitně se za nimi ohlížíme, když podlehnou silnějším a mocnějším, musím i já s lítostí sledovat jejich poslední boj. S věčným srdcem na straně outsidrů! A nepřátelstvím ke změnám! Moderní kancelářské budovy ze skla a betonu je nejprve obklíčí ze všech stran. Nikdo neunikne. Nikdo se nezachrání. Jsou to obři, kteří se valí na starou čtvrť, chystají se zašlápnout mizerné domky, rozdrtit je pod svýma nohama. I s lidmi, kteří tu žijí - cyklisty, co jenom projížděli, ale nestačili ujet. Kolikrát jsou vyšší? Pětsetkrát? Tisíckrát? A pak - jednoho dne dělníci přehradí výhled na domky z rušných tříd barevnými billboardy, snad aby pohled na zánik nedojímal. A začnou bourat. Uličku za uličkou, obchody i dílny, společné záchody. Strhají změť drátů, nakloněné lampy i rudé transparenty s komunistickými hesly. Porazí stromy - a Peking bude zase o něco šedivější. Nájemníky odstěhují do velkých panelových domů na okraji města. Navždy se rozpadnou stará sousedství, přátelství i zášti a za hrob jdoucí nenávisti, které přinesl dlouhý život v sevřeném světě.

Co všechno spolu prožili?

Podvečery naplněné karetními partiemi, když shluk kibiců a diváků posedaných na bedýnkách a zmrzačených židlích jako na tribunách přehradil uličku. Ale i kampaně proti zlořádům a řádění Rudých gard -ozvuky miliónových demonstrací zaléhaly z Tchien-an-menu do jejich čtvrti.

„Ať žije soudruh Mao deset tisíc let!“

Anebo byli sami rudí gardisté a hledali v bytech sousedů staré sošky a obrazy - pozůstatky feudalismu, aby je nemilosrdně rozbíjeli na zápraží?! Dokud žily vzpomínky, žila i ta nešťastná doba. Ale teď? Je s nimi konec. Kdo by kvůli nim cestoval přes celé město? Z jednoho věžáku naplněného po střechu malými byty do druhého? Kvůli bolesti, která pominula? „Za dva roky budou v Pekingu olympijské hry a my chceme, aby město vypadalo pěkně,“ vypravuje muž, který není magistrátním ani státním úředníkem. Naopak, žije v jednom z chu-tchungů a na olympiádu se připravuje jako dobrovolný pomocník. „Lidé vnímají stěhování jako pokrok a vylepšení, i když budou bydlet dál od centra. Chtěl byste se dělit o záchod s desítkami dalších lidí? Umíte si to představit?“ Neumím. Snad má pravdu. Stará žena na pohovce - vytažené sousedy nebo dělníky před trosky domku - dopsala svůj příběh. Neumím ho přečíst a do hlavy jí nevidím.

SPLNĚNÝ SEN ČÍNSKÉHO KOMUNISTY

Vlastně je to příznačné - teprve Mao Ce-tungem tolik proklínaný kapitalismus, naplno spuštěný v roce 1980 založením čtyř ekonomických zón (jedna z nich - Šen-čen - za tu dobu vyrostla ze třiceti tisíc na čtyři milióny obyvatel!), naplnil sny, sliby a přání čínských komunistů. Alespoň přiřkneme-li jim více než jen brutální touhu po moci - kus skutečného idealismu.

Zde jsou tři důkazy pro toto zdánlivě paradoxní tvrzení.

První.

„Co vlastně komunismus znamená? V první řadě dobré jídlo a nejde jen o to, najíst se dosyta. Při každém jídle si člověk bude moci dopřát maso - kuřecí, vepřové, rybí nebo vejce. Za druhé je to oblečení. K dostání bude vše, co si lidé budou přát. Oblečení nejrůznějších střihů a barev, a ne jen hromady modráků.

Za třetí - bydlení. Na severu bude všude ústřední topení a na jihu klimatizace. Všichni budou žít ve velkých domech. Je zbytečné podotýkat, že vybavených elektrickými světly, telefonem, tekoucí vodou a televizí.“

Tak snil v roce 1958 - tedy v předvečer Velkého skoku - Tchang Čchen-lin, jeden z Mao Ce-tungových nohsledů, zodpovědný za zemědělství. Výsledkem byl hladomor, v lepším případě zoufalý nedostatek až do konce sedmdesátých let dvacátého století.

Uteklo čtvrt století čínského kapitalismu. A já stojím uprostřed hlavního města. Dívky, které čtou i píší v chůzi textové zprávy - půvabný koncert pro dívčí palce -, nevidí pro svoje mobilní telefony dál než na pár kroků. Už se naučily vyhýbat chodcům kráčejícím v protisměru - na poslední chvíli, jen s letmým, omluvným úsměvem, ale spíš bez něj, protože přichází další zpráva.

Před obchodním domem GRAND PACIFIC čekají chlapci na svoji partnerku, pár kroků od sebe (kdyby stáli blíž, možná by si je spletla), a když dorazí - s očima stále upřenýma na okénko kouzelné skřínky -, nechají se pohltit obchodním domem za zády. Čeká je další krásný den naplněný sněním, fantazií a pohádkou dospělých - co si koupí, až na to budou mít. (A není snad právě tohle pro mnoho lidí opravdová svoboda? Koupit si, co chceš! Nosit, co chceš! Třeba zelené vlasy! Poslouchat americkou muziku, kupovat mobilní telefony a iPody se stále větší pamětí?) Cyklistky pomalu ujíždějí pekingskými ulicemi, mají černé sluneční brýle. To nejsou ženy Mao Ce-tungovy éry, snad jen nechuť k sukním je jejím pozůstatkem. Statisíce restaurací po celé zemi lákají chodce červenými lampióny, houpou se - tam a zpátky -, když do nich gurmán vítr fouká. Kdepak jen kuřecí nebo vepřové - také ryby, hadi, žáby a šneci! Taková je dnešní Čína. A lidé se liší jen možností na nekonečné výdobytky konzumní společnosti dosáhnout. Podle Asijské rozvojové banky žilo před třemi lety v Číně 173 miliónů lidí odkázaných na méně než jeden dolar denně. V roce 2015 jich budou - při dnešním tempu rozvoje - pouhé dva milióny.

K čínské střední vrstvě lze počítat asi dvacet procent společnosti - to ovšem reprezentuje 200 až 300 miliónů lidí. A pak je tu vrchol pyramidy. I ten však - v měřítkách obrovské čínské populace - není v pravém slova smyslu vrcholem, nýbrž rozlehlou základnou, která již dnes dělá z Číny největšího odběratele luxusního zboží na světě. Žije zde 170 000 lidí, jejichž roční příjem přesahuje milión dolarů, a každý rok přibývá dalších čtyřiadvacet tisíc dolarových milionářů. Důkaz druhý. V roce 1957 Mao Ce-tung prohlásil, že čínská ekonomika předstihne do patnácti let Velkou Británii. Jeho plán skončil fiaskem. Uteklo čtvrt století čínského kapitalismu a britský premiér na sklonku loňského prosince přiznal: Je jenom otázkou času, kdy Čína předstihne Velkou Británii! A kulturní revoluce vyhlášená jako zúčtování se vším starým? Tedy třetí důkaz svědčící pro naplnění snů někdejších fanatiků. Lze si snad představit větší změnu životního stylu než tu, která proběhla v čínských městech během posledních dvaceti let? Větší proměnu myšlení, kultury, obyčejů i návyků? Větší diskontinuitu dějin? Pošlapání minulosti a nový začátek? Přesně, jak si Mao přál. Jen v obsahu této proměny se zmýlil. Básně oslavující Velkého kormidelníka nahradil hip hop a rock’n’roll. Ideál neúnavného budovatele - Jao Ming, hvězda americké basketbalové ligy, nedávno jmenovaná hrdinou práce. Šedivé bundokošile - trička prestižních značek za dva nebo tři dolary pořízená na tržištích.

Ne modráky.

Ale: Fake!

S výjimkou několika vyvolených -paláců, klášterů a chu-tchungů z císařských dob - nemá nic starého šanci ani právo odolat přívalu betonu, oceli a skla. V padesátých letech to byl Mao Ce-tung, kdo nechal strhnout vnější hradby Zakázaného města, dnes nechává staré domy -pravda, ne s barbarstvím tak extrémním - bourat pekingský magistrát. „Modernizace je novou čínskou mantrou, a to i za cenu nesmírného kulturního vandalismu,“ všimla si ve své reportáži BBC. Ano, vše staré bylo zapomenuto. To je skutečná kulturní revoluce.

BÝT BOHATÝ JE SKVĚLÉ

Odjíždíme do Pao-tchou - střediska autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko - a dále do Wu-chaje, průmyslového centra na severu země, vzdáleného bezmála tisíc kilometrů od Pekingu. Tušíme, co nás čeká. Německý týdeník Focus zařadil okolí města Wu-chaj mezi nejzdevastovanější místa Číny i celého světa. Čísla, jimiž jsme v tomto případě vyzbrojeni, nejsou jen nejasným, byť hrozivým příslibem budoucnosti. Jsou to fakta. Zřejmá skutečnost.

Čína je druhým největším škůdcem světového ovzduší a kolem roku 2020 předstihne Spojené státy na prvním místě neblahého žebříčku. Sedm z deseti nejvíce znečištěných měst leží v Číně. Rouška usnadňující dýchání je běžnou výbavou cyklistů v Pekingu, Šanghaji a samozřejmě i zde - ve Wu-chaji. Pro smog není vidět do sousední ulice, na konec náměstí. Zejména ráno a brzy dopoledne, když slunce stojí nízko nad zemí, prosvětlují jeho paprsky jen tekutou mlhu přelévající se městem. Kontaminovanou vodu pije každý den 360 miliónů Číňanů. Zásoby podzemní vody jsou ve velkých městech z devadesáti procent poškozené. Dvacet jeden tisíc chemických továren podél čínských řek a pobřeží moře představuje zásadní hrozbu životnímu prostředí. To není zpráva Greenpeace, nýbrž čínské vlády z letošního ledna. Je třeba v tomto výčtu pokračovat? Zdá se, že čínský hospodářský vzestup je vyvzdorován na přírodě se stejnou přímočarostí, jednoduchou a všezahrnující logikou i ospravedlněním, jímž je sama lidská existence a prospěch člověka, s jakou si lidé vybojovali na přírodě každý krůček vpřed, každé znamení pokroku kdysi - v dřevních dobách lidstva. Filosofie tohoto věčného a v podmínkách polopouště Vnitřního Mongolska jistě nelítostného boje zůstala. Dávno se stala tradicí.

Jenomže člověk získal mocné zbraně - továrny, hutě, doly a lomy. A s přírodou tu bojuje se stejnou zarputilostí jako tehdy - když měl motyku a luk. O klimatizaci, o níž se chudým lidem před dvaceti lety ani nezdálo. O automobily, jež stále častěji nahrazují jízdní kola. O barevné šaty, které pohřbí ubíjející kombinaci hnědé, černé a tmavě modré, již dodnes upřednostňují čínští venkované. O lahůdky na talířích - zatím alespoň ve sváteční den. Kdo by si troufl těmhle lidem něco vyčítat. Že chtějí být také bohatí. Že považují klimatizaci za tu nejbáječnější věc na světě, která jim v létě dovolí usnout, a nehledí na to, že tenhle výdobytek čínského vzestupu, multiplikován ve stamiliónech domácností, vysiluje čínskou energetiku. Žene vzhůru světové ceny ropy, k vzteku evropských řidičů.

Že je netrápí klimatické změny, tání sněhu v Himálaji a ledovců v Antarktidě? Ať je třeba celé Nizozemsko pod vodou!

Že po letech bídy a nedostatku nade vše věří v mámivý příslib bohatství? Vždyť - „být bohatý je skvělé!“ V roce 1993 to řekl otec čínských reforem a nejvyšší představitel komunistické strany Teng Siao-pching. V tu chvíli jako by dal čínskému počínání leitmotiv a smysl. Také jeho vyvlekli mladíci z Rudých gard před dům, donutili ho klečet na kolenou a odříkávat Mao Ce-tungovy výroky. Jeho syna zavřeli v laboratoři naplněné radioaktivitou, po zoufalém skoku z okna ochrnul. Ale Teng Siao-pching přežil. A Čínu zavedl na cestu k bohatství. Od roku 1978 roste hrubý domácí produkt průměrně o 9,4 procenta. Kdo se může něčím takovým pochlubit? A kam se poděly poučky o cyklické povaze ekonomiky?

„Během příštích deseti let udrží Čína sedmi až devítiprocentní růst. Zpráva prestižní banky Goldman-Sachs předpokládá zpomalení růstu na pět procent až kolem roku 2020,“ stvrzuje Praveen Ramachandra. To vše pod komunistickou vlajkou. Jak Teng Siao-pchinga jednou straníci oznámkují? Kolik dílů dobrého a kolik špatného mu přidělí? A budou to vůbec ještě straníci, kdo ho bude soudit? Ano, kdo by se odhodlal k takovému pokrytectví, když dnešní Číňané chtějí jenom to, co mají lidé na Západě, a většina zboží - vyvzdorovaného s takovou vírou v oprávněnost lidského počínání na přírodě - putuje na Západ?

CHYCENI V KRUHU

Po rozbité silnici sjíždíme do města. Náš řidič (v Číně smějí řídit jenom cizinci s povolením k trvalému pobytu) zpomaluje, pak zastaví, očima hledá cestu mezi rozbitými kusy asfaltu. Kleje. Brzy poznáme, proč je cesta v tak mizerném stavu.

Všude okolo Wu-chaje se po silnicích, které vypadají jako technické komunikace mezi továrnami, hutěmi a elektrárnami, vlečou těžce naložené nákladní automobily. Jeden vůz za druhým, v nekonečném zástupu -jako unavení a obtížení jezdci na karavanní stezce. A uhelný prach, který padá přes jejich postranice, se usazuje na okrajích cesty. Nohy chodce, jenž se troufale vydá na dotek, školáka spěchajícího ze směnného vyučování, dělníka, který pracuje na nedalekém přejezdu, se do něj boří jako do měkkého polštáře.

Do černého peří.

V hornické baladě je krása špinavá a bolí.

Továrny nad sebe vyvrhují plameny a kouř. Prý se podle něj pozná, co vyrábějí nebo spalují. Ocel.

Elektřinu.

Kovové rudy.

Po pravé ruce stojí dlouhé přízemní domy. Vypadají jako v koncentračním nebo vězeňském táboře. Mají stejnou logiku lágru - vždy tři nebo čtyři dlouhé domy vedle sebe, pak širší proluka, snad cesta a znovu tři nebo čtyři dlouhé domy. Jsou vystavěné z červených cihel a na střeše zatížené prkny a kameny mají nízké komíny s římsou. Je to jediná ozdoba, malé pohlazení ve strohé uměřenosti světa dělnické komuny.

„Předseda Mao,“ ukazuje řidič na domy.

„Mao? Mao Ce-tung?“ nechápu zkraje.

„Ano, tyhle domy postavil Mao Ce-tung.“ Vše, co se v Číně dělo, bylo jeho vůlí. Mao Ce-tungovou vůlí. Postavil i domy v odlehlém Wu-chaji. A teď tu stojí a chátrají jako pozůstatek minulosti, která dávno neplatí.

Nebo platí?

Já vím, minulost - přítomnost, Mao platí i neplatí, komunismus -kapitalismus, na své cestě Čínou se točím v kruhu.

ČERNÉ ÚDOLÍ

Mezi hromadami uhelné skrývky na periférii Wu-chaje živoří několik starců. Těžce stavějí drátěné síto, které před okamžikem srazil vítr, a pak prohazují zbytky uhelného prachu, vlastně spíš zčernalé a pusté hlíny, aby získali několik kousků uhlí. Nakládají je na vozík -děda s babičkou chytí dřevěnou ojku, každý z jedné strany - uhlí prodají ve městě nebo si zatopí. Ze skrývky se kouří.

Z polorozpadlých baráků se zamřížovanými okny (mnohem smutnějších, než jsou v lágru) vystupují lidé. Objevují se náhle a překvapivě v mrtvé krajině. Smějí se. Vrásky kolem očí - hluboké rýhy stáří - mají černé jako uhelné žíly vrostlé do tváře. Bázliví psi, zvyklí, že je kdokoli zažene kamenem, se jim choulí mezi nohama, děti, snad vnoučata starců, se chlubí učebnicí - stránky mají zašpiněné od zčernalých bříšek prstů. Po nedalekém železničním náspu projíždí vlak. Je nekonečný a přehrazuje smutnou krajinu. Pak vedle nás zastavuje automobil. Brzy po něm další.

Starci se pořád usmívají. Spokojení a vyrovnaní se svým životem, ano, i s tím, co přijde, ať už to bude cokoli. „Jako Buddhové v lamaistických chrámech,“ napadá mě, když nás policajti v černých uniformách s velkými stříbrnými čísly odvážejí z černého údolí.

Pořád, pořád se smějí.

Další hodiny trávíme v okázalé budově v centru města Wu-chaj. Sídlí tu veřejná i tajná policie. Máme dost času přemýšlet - události předešlých hodin teprve nyní získávají logiku. Až poté, co jim jejich vyústění dodalo nám dříve skrytý smysl. Noční telefony - ne, to nebyla nabídka prostituce (jak jsme byli domýšliví!), ale varování, kterému jsme neporozuměli.

Bílý vůz při kraji cesty.

Samozřejmě, policie.

Konečně začíná výslech.

Korektní, slušný, přesto však více než cokoli jiného svědčící o poměrech v této zemi. Formálně vedený důstojníkem v uniformě (za rozložitým stolem má společnou fotografii absolventů policejní akademie), ve skutečnosti řízený mužem v civilu. Proč jsme vlastně zadrženi? „Někteří novináři a ekologická hnutí šíří o Číně nepravdivé informace. Falešný obraz o naší zemi.“ Otázky.

Odpovědi.

Víme, že vědí.

A oni vědí, že my víme, že vědí -kde by se právě tady vzali spořádaní turisté?!

Nastává mazání fotografií z digitálního záznamu, těch, co by mohly šířit o Číně nepravdivé svědectví. Umouněné děti, stařečci v černém údolí. Následuje prohlídka v hotelovém pokoji. Věděli o každém našem kroku -mizera, řidič.

Odjíždíme. Z města, ve kterém jsou reklamní figuríny vystavené před obchodem, zabalené v igelitovém pytli, aby jejich skvělé šaty nepokryl popílek.

HVĚZDNÝ PRACH

Možná to vypadá jako obsese, fascinace stářím a starým, ale po pravdě řečeno - v kontrastu ke všemu novému a modernímu, co s takovou ctižádostí překrývá čínský svět, snažím se právě ve starém hledat stopy minulosti, která alespoň zčásti osvětlí onu fanatickou touhu po vyšším, větším, rychlejším a blýskavějším. A tak znovu a znovu pozoruji staré lidi. Trojici mužů, jež každý den - pokud jim odcházející pekingská zima dovolí - sedává u červené zdi Zakázaného města. Stranou všeho ruchu, snad i doby a jejích proměn. Sedmdesát let staré hudebníky v baru šanghajského hotelu Cathay. Těch několik chvil, než začnou hrát a nezúčastněně hledí do prázdna.

Mrtvé oči uprostřed zábavy zbohatlíků! Pokouším se ve své fantazii vydat proti proudu jejich života. Až do třicátých let, kdy japonská armáda vtrhla do Číny a komunisté se na pár chvil spojili s Čankajškovým Kuomintangem. Do časů občanské války, která vedla v roce 1949 k definitivnímu rozdělení Číny na pevninskou část a Tchaj-wan.

Malého skoku.

Velkého skoku.

Kulturní revoluce.

Dvou set kampaní, které Mao Ce-tung během své vlády vyhlásil.

A stále znovu se ptám: Co všechno museli prožít? Vím, že se k tomu vracím v této reportáží stále znovu, ale je to myslím příliš důležité v zemi, jejíž vláda zahubila více lidí než Hitler nebo Stalin, a přece nadále řídí a postrkuje osudy těchto lidí. Bez omluvy, pokání a třeba jen pocitu viny. Pod stejným názvem. S legitimitou a oprávněním věčného vítěze. Kdo mohl být podezřelejší než swingový hráč? Trumpetista s černým motýlkem uvázaným pod krkem? Noční pták? Nahnali je do vesnických komun, pronásledovali tlupy výrostků -vždyť Šanghaj byla baštou krajní levice, stejně jako je dnes Mekkou čínského kapitalismu. A teď tu sedí a pomalu, trochu unaveně, hrají japonským turistům Hvězdný prach Hoagyho Carmichaela. Jeden starý šlágr. Starých mužů. V hotelu, který se už dávno nejmenuje Cathay, ale Mír.

Hotel Mír.

A možná se sami sebe ptají, co mají ještě čekat - v těch několika letech, co jim zbývají. S nedůvěrou, že život může jen tak, poklidně plynout. Jako jejich hudba. Hvězdný prach.

ČÍNSKÉ STOLETÍ

Ale dost!

Kdo by se zabýval stářím a minulostí? V Šanghaji, která všechnu svou energii upíná k tomu, aby předběhla čas - co se jinde stane teprve skutečností, tady již existuje! (Pravé místo pro apologety pokroku a budování, pro Fučíkovu zprávu o zemi, kde zítra již znamená včera.) Království určené k obdivu! Magnetická dráha - rychlostí 431 kilometrů vás dopraví na letiště za osm minut! Skvělé! Výtahem do 87. patra hotelu Grand Hyatt - za pár vteřin! Úžasné! Bláznivě létám po vertikálách i horizontálách sedmnáctimiliónového města, v němž má tři tisíce budov alespoň jedenáct pater. A náhle - jistě oslněn rychlostí a výškou - uvěřím prognostikům.

Dobrá tedy.

Přichází čínské století, v němž Západ ztratí svou globální moc. Jen naivka by si v takovém případě myslel, že Čína - ekonomicky mocná a bohatá jako Spojené státy - nebude prosazovat svoje politické zájmy, posílat válečné lodě do všech koutů světa, podporovat spřátelené a podrývat nepřátelské režimy ropných států. Že bude dál pokornou švadlenkou Evropy, jejímž globálním poselstvím jsou jenom boty (dnes sedmdesát procent světové produkce) a ponožky (čtyřicet procent). Že se milióny bohatých čínských podnikatelů nevydají do světa -a kdo ví, jestli se role jednou nevymění. Nebude to Čína, ale Západ, kdo se postaví proti globalizaci, volnému obchodu, bude izolovat svoje hospodářství a možná i svůj geografický prostor. Jak dlouho bude trvat, než přijde tato doba? Podle optimistů, kteří před Čínu stavějí jen nepřetržitý ekonomický růst nějakých třicet, možná čtyřicet let. Podle skeptiků, již připouštějí, že prognózy a čísla nemohou postihnout nečekané zvraty a zákruty, které dějiny přinášejí, šedesát, možná i sto let.

Vlastně nejskromněji působí plán vytyčený pro jedenadvacáté století čínskou vládou, jak ho popisuje Čeng Pi-ťien, předseda Čínského reformního fóra. Má tři fáze: v letech 2000 až 2010 se hrubý domácí produkt zdvojnásobí do roku 2020 se znovu zdvojnásobí, takže dosáhne úrovně 3000 dolarů na hlavu v letech 2020 až 2050 bude rozvoj pokračovat, z Číny se stane modernizovaná, středně rozvinutá země

Takřka všichni se ale shodnou. Taková doba přijde. Status quo západní dominance byl definitivně zbořen. Jakkoli není čínský vzestup národně ani asijsky specifický, mnohem spíš je jeho podstatou napodobování a přejímání západní civilizace - hodnot, architektury, kultury i zvyků. Snad i mnozí Číňané tuší nadcházející proměnu světa. Když stojí na nábřeží staré Šanghaje a obdivují panoráma čtvrti Pchu-tung - šanghajského Manhattanu - na protějším břehu řeky. Po setmění, když stěny mrakodrapů přikryje báječná záře a lesk tisíců světel, je jako umělecké dílo, kouzelný obraz Doriana Graye, v němž zasvěcení vidí víc, než lze v první polovině roku 2006 nahmatat, spatřit nebo přečíst - skutečnou budoucnost.

Jinmao Tower - 453 metrů.

Oriental Pearl Tower - 460 metrů. Dívám se na venkovany v obnošených tesilových šatech. Fotografují se. Jsou hrdí. Pyšní na svoji zemi. I když k jejich nohám nedopadá ani střípek ze zázraku, který tak obdivují. Možná se v nich probouzí nacionalismus pěstovaný během staletí izolace a pozdějších křivd, ať již skutečných, nebo domnělých, na které zdejší propaganda tak ráda poukazuje. (Do dvacátých let nesměli „psi a Číňané“ na tohle nábřeží vstoupit!) Snad je to konfuciánská tradice a ctnost - oddanost panovníkovi, státu a národu, jenž je obyčejnému muži a jeho ženě druhou rodinou. A nakonec, ano, i víra, že jednoho dne zazvoní bohatství také u jejich dveří, ve vzdálené provincii. „Čína je jako drak, který se probouzí po staletích spánku - když zjistil, kolik národů skáče po jeho ocase,“ uvedl svůj článek v prestižním časopise Foreign Affairs singapurský politolog Kišore Mahbubani.

Bude to velkolepé probuzení.

Připravte se. e

ČÍNA V ROCE 2006

Armáda - ačkoli oficiální čínské zdroje hovoří o rozpočtu 35,3 miliardy dolarů, podle Spojených států se skutečná částka vydaná na vojenské účely blíží 90 miliardám dolarů. Čína má ve zbrani 2 300 000 mužů, s polovojenskými a policejními jednotkami tvoří ozbrojené síly 3 200 tisíc mužů. To je samozřejmě nejvíc na světě. Počet jaderných hlavic se odhaduje na čtyři sta.

Ekologie - následky devastace životního prostředí, například poškozené zdraví obyvatel, omezují růst hrubého domácího produktu o pět procent. Pokud vláda nezasáhne, mohla by tato daň nezřízené industrializaci stoupnout do roku 2030 na patnáct procent HDP. Právě odtud hrozí výrazné zbrzdění čínského rozvoje. Vláda přijala patnáctiletý plán. Jeho cílem je zlepšení situace ve velkých městech do roku 2010 a výrazně vylepšená kvalita životního prostředí do roku 2020.

Internet - počet uživatelů stoupá, momentálně se odhaduje na 110 miliónů. Vláda zřídila internetovou policii, která zaměstnává třicet až padesát tisíc lidí. V podstatě jde o cenzory - vyhledávají a nechávají blokovat podvratné a pornografické stránky. Jazyk - Číňané se jen obtížně učí evropské jazyky a naopak - Evropané si jen složitě podmaňují logiku čínských znaků. Jazyk se proto může stát jednou z překážek čínské globální expanze. Postoj Číny charakterizuje úvodník oficiálního, anglicky tištěného listu China Daily: „Kolik čínsky mluvících průvodců, číšníků a řidičů taxi má Evropa připraveno pro očekávané zástupy turistů z Číny? Přesněji, jestliže většina Číňanů cestujících do Evropy bude mít v oblibě špičkovou módu, najde se dost čínsky mluvících prodavačů?“ Jisté je jedno, kdo bude v Evropě na příliv čínských turistů připraven, zbohatne. V Americe je stále obvyklejší najímat čínské chůvy, aby se děti naučily alespoň základy čínštiny. Komunistická strana Číny - skupina intelektuálů ji založila v roce 1921 v Šanghaji (je tedy stejně stará jako sesterská strana v Čechách). Komunistická strana Číny má asi 70 miliónů členů, přičemž vládnoucí elitu země, takzvané kádry, představují čtyři milióny lidí. Zároveň však žije v Číně asi 100 miliónů lidí, jejichž život (respektive život jejich rodičů) čínští komunisté zničili.

Korupce - obrovský problém, který traumatizuje čínskou společnost a obrací potenciální hněv proti vládnoucí vrstvě. Zdá se, že vláda v Pekingu si to uvědomuje a snaží se s korupcí bojovat - jen v loňském roce bylo pro korupci vyšetřováno 115 tisíc členů komunistické strany. Nicméně úplatkářství je přirozeným důsledkem byrokratického sytému moci, který v Číně panuje.

Kuan-si - doslova styky, konexe. V Číně snad více než kdekoli na světě platí cynické heslo: Známí jsou víc než peníze. Kuan-si - styky jsou sociálním kapitálem, který Číňané systematicky budují (odtud vášeň pro výměnu vizitek), připraveni kdykoli v budoucnu pragmaticky nabitých „přátelství“ využít.

Lidská práva - v loňském roce Amnesty International odhadovala, že si v čínských věznicích odpykává trest za kontrarevoluční činnost 500 až 600 lidí. Za účast na demokratizačním hnutí, které vyústilo v roce 1989 v zásah ozbrojených sil na Tchien-an-menu, je dodnes vězněno asi sedmdesát lidí. V únoru propustily úřady osmatřicetiletého Jü Tüng-jua, potrestaného za to, že postříkal portrét Mao Ce-tunga na Bráně nebeského klidu červenou barvou. Po šestnácti letech! V táborech pro převýchovu prací je vězněno asi 310 000 lidí. Stát pronásleduje náboženská hnutí, zejména členy skupiny Fa-lunkung. Od roku 1950 okupuje Čína Tibet. Migrace - základním rysem čínského rozvoje je růst velkých měst. Ročně do nich přichází hledat práci deset až dvacet miliónů lidí z venkova. Mladé dívky tu živoří bez úředního povolení za mzdu 75 až 80 dolarů měsíčně. V roce 2030 bude žít ve městech šedesát procent čínské populace. Nedotknutelné - zakázané jsou jakékoliv úvahy na následující témata: politická reforma, změna ústavy a přehodnocení historie.

Oběti - údaje se různí. Reálně lze odhadnout, že v důsledku činnosti komunistů zemřelo (od začátku občanské války v roce 1923, zejména však po nastolení vlády KSČ v roce 1949) přes sedmdesát miliónů Číňanů. Počet obyvatel - momentálně má Čína 1,3 miliardy obyvatel. Podle propočtů by populační křivka měla kulminovat kolem roku 2030 na úrovni 1,5 miliardy.

Politika jednoho dítěte - nařízení, které povoluje lidem ve městě mít pouze jedno dítě a lidem na venkově dvě, pokud byla první holčička, platí od poloviny sedmdesátých let. Nebýt tohoto opatření, měla by dnes Čína o 300 miliónů obyvatel více (to se v podstatě rovná populaci USA). Důsledkem této politiky je fatální nepoměr mezi počtem narozených dívek a chlapců - sčítání lidu v roce 2000 ukázalo, že na sto dívek se v Číně rodí 120 chlapců. Chlapci jsou považování za „ekonomicky cennější“ - předpokládá se, že na stará kolena své rodiče uživí. Za prozrazení pohlaví nenarozeného dítěte, jež by mohlo vést k potratu, hrozí lékařům nepodmíněný trest.

Stárnutí populace - v roce 2020 bude v Číně žít 243 miliónů lidí starších šedesáti let, v roce 2051 již 430 miliónů. To znamená, že každý třetí až čtvrtý občan Číny bude důchodce. Země přitom nemá fungující penzijní systém a náklady na jeho zavedení se odhadují na stovky miliard dolarů. Také zvyk, podle kterého pečují o rodiče děti, dostává trhliny -v důsledku politiky jednoho dítěte se jeden manželský pár stará o čtyři důchodce, což je finančně neúnosné. Stárnutí populace je tak považováno za další z rizikových faktorů čínské budoucnosti.

Tchien-an-men - snad každá země má místo, na němž se koncentrují její dějiny. V Číně je to pekingské náměstí Nebeského klidu. V roce 1949 oznámil z ochozu Brány nebeského klidu Mao Ce-tung založení Čínské lidové republiky. Milióny rudých knížek v prstech zdivočelých studentů tu v roce 1966 zdravily svého vůdce. O deset let později se sympatie lidu obrátily a po smrti premiéra Čou En-laje vystoupili obyvatelé Pekingu proti levicovým radikálům. Naposledy se Tchien-an-men zapsal do dějin v červnu 1989, když tu tanky rozdrtily studentskou demokratickou revoltu. (Nabízí se poučení: Věřte studentům vždy až napodruhé!) Milión lidí -to je míra Tchien-an-menu. Etalon vůle lidu, tady, v Číně. h

Reflex 17/2006